Nesmrtelní - Napořád

Damen bydlí v uzavřeném obytném areálu. Což je drobnost, kterou mi Riley opomněla sdělit. Nejspíš jí to nepřipadalo důležité, protože někomu, jako je ona, by přítomnost ohromných železných vrat a uniformovaných hlídačů stejně nedokázala zabránit ve vstupu. Jenomže podle všeho nezabrání ve vstupu ani někomu, jako jsem já, protože se jenom usměju na vrátnou a řeknu: „Dobrý den, jmenuju se Megan Fosterová. Jedu na návštěvu k Jody Howardové.“ Pak se dívám, jak projíždí obrazovku počítače a hledá jméno, o kterém náhodou vím, že je na seznamu pod číslem tři. číst dál

Haven odmítala brát telefony, ale nám se podařilo dovolat se Milesovi. A když jsme ho přemluvili, aby se po zkoušce stavil, přišel s Ericem a všichni čtyři jsme pak strávili vážně zábavný večer, kdy jsme jedli, plavali a dívali se na béčkové horory. A bylo to moc prima trávit čas s kamarády tak příjemně a uvolněně, až jsem skoro zapomněla na Riley, Haven, Evengeline, Drinu, pláž – a na všechna dramata uplynulého odpoledne. číst dál

Když zajedu na příjezdovou cestu, s překvapením uvidím, jak na schodech u vchodu někdo sedí, ale jakmile popojedu blíž, ještě víc mě překvapí, že je to Riley. číst dál

Druhý den, když zajedu na parkoviště, Damen tam není. Vylezu z auta, hodím si bágl přes rameno a zamířím do třídy, v duchu se snažím dodat si odvahy a připravuju se na nejhorší. číst dál

Když se druhý den ráno chystám do školy, Riley je usazená na mém prádelníku, oblečená jako Wonder Woman, a sype ze sebe tajemství celebrit. Protože už začala být znuděná sledováním každodenních frašek našich bývalých sousedů a přátel, zaměřila se na Hollywood, což jí umožňuje propírat tu špínu líp než kterémukoliv bulvárnímu plátku ze supermarketu. číst dál

Když dorazím domů ze školy, Damen čeká na schodech před domem a usmívá se tak, že z oblohy mizejí mraky a veškeré pochybnosti se rozplývají. číst dál

Včera večer, když Damen konečně zavolal (aspoň jsem měla za to, že je to on, protože na displeji stálo potlačené číslo), jsem to nechala rovnou spadnout do hlasové schránky. A dneska ráno, zatímco se chystám do školy, to mažu, aniž bych si to vůbec poslechla. číst dál

„Disneyland?“ vylezu ze svého auta a konsternovaně na něho zůstanu koukat. Na seznam všech možných míst, na kterých jsem si myslela, že skončíme, se tohle rozhodně nedostalo. číst dál

Zrovna jsem usnula, když vtom volá Damen. A přestože jsem strávila poslední dva dny přesvědčováním sama sebe, že ho nemám ráda, ve chvíli, kdy uslyším jeho hlas, to vzdávám. číst dál

Jestli jsem si myslela, že jeho hlas je úžasný v tom, jak mě halí tichem, jestli jsem si myslela, že jeho doteky jsou neuvěřitelné díky tomu, jaké pocity mi vyvolávají na kůži, no, pak způsob, jakým líbá, je z jiného světa. A i když nejsem žádná odbornice, jelikož jsem do té doby políbila jenom pár kluků, přesto jsem ochotná se vsadit, že takovýhle polibek, polibek tak dokonalý a přesahující všechny smysly, je věc, jaká se stane jednou za život. číst dál

Tu noc, dlouho poté, co večírek skončil a všichni naši hosté odešli, jsem ležela v posteli a přemýšlela o Avě, jak řekla o Riley, že je ve slepé uličce, a že za to můžu já. Co vím, vždycky jsem měla za to, že Riley už se posunula a chce chodit na návštěvy ze své vlastní vůle. Já se jí totiž neprosím, aby za mnou pořád chodila, zkrátka to dělá sama od sebe. A v době, kdy není se mnou, no, tak to se podle mě poflakuje někde v Nebi. A ačkoliv vím, že Ava se mi jen snaží pomoct, když se nabízí, že mi bude dělat něco jako jasnovidnou starší sestru, potíž je v tom, že já o žádnou pomoc nestojím, což si ona neuvědomuje. Protože i když toužím po tom, být zase normální, vrátit se k běhu věcí tak, jak to bývalo dřív, taky vím, že je to můj trest. Zasloužím si tenhle příšerný dar za všechnu bolest, kterou jsem způsobila, za životy, které jsem ukrátila. A teď s tím prostě musím žít – a snažit se neublížit nikomu dalšímu. číst dál

Jasnovidka Ava nejspíš měla být pro všechny zábavným překvapením. Ale věřte mi, že nikdo nebyl víc překvapený než já. Jak to, že jsem nepřišla na to, co se chystá? Byla jsem snad tak zahrabaná ve svém vlastním světě, že jsem zapomněla strkat nos do toho Sabinina? číst dál

Do Halloweenu zbývá pár dní, a já pořád ještě pracuju na konečných úpravách svého kostýmu. Haven jde za upíra (uf), Miles za piráta – ale to jenom proto, že jsem mu rozmluvila, aby šel za Madonnu v jejím období se špičatými prsy, a neřeknu, za co jdu já. A to z toho důvodu, že se můj původně skvělý nápad přetavil do přehnaně ambiciózního projektu, ve který rychle začínám ztrácet víru. číst dál

Druhý den ráno, když se chystám do školy, udělám tu chybu, že požádám Riley, aby mi pomohla vybrat mikinu. číst dál

Vídám mrtvé lidi. V jednom kuse. Na ulici, na pláži, v obchoďácích, v restauracích, procházejí se chodbami ve škole, stojí ve frontě na poště, čekají v čekárně u doktora, i když u zubaře nikdy. Ale na rozdíl od duchů, jaké vidíte v televizi a ve filmech, mě neobtěžují, nechtějí, abych jim pomohla, nezastaví se a nepoklábosí. Většinou se jen usmějí a zamávají, když si uvědomí, že jsou vidět. Tak jako většina lidí jsou rádi, když si jich někdo všimne. číst dál