Když zajedu na příjezdovou cestu, s překvapením uvidím, jak na schodech u vchodu někdo sedí, ale jakmile popojedu blíž, ještě víc mě překvapí, že je to Riley.
„Ahoj,“ řeknu, popadnu bágl a prásknu dveřmi od auta, s trochu větší prudkostí, než jsem původně chtěla.
„Šššš!“ udělá, zavrtí hlavou a upře na mě oči. „Už jsem myslela, že mě přejedeš.“
„Promiň, myslela jsem, že je to Damen,“ vysvětlím a zamířím ke vstupním dveřím.
„Ale ne, co proved tentokrát?“ zasměje se.
Ale já jenom pokrčím rameny a odemknu dveře. Rozhodně ji nehodlám zasvěcovat do podrobností. „Co se stalo? Zabouchla sis dveře?“ zeptám se, když ji pouštím dovnitř.
„To je děsně vtipný.“ Protočí panenky, zamíří do kuchyně a posadí se u vysokého stolku, kde se snídá, já hodím bágl na pult a strčím hlavu do lednice.
„Co je?“ podívám se po ní, nechápu, že je tak zaražená, a napadne mě, že moje špatná nálada je možná nakažlivá.
„Nic.“ Opře se bradou o ruce a zírá na mě.
„Nepřipadá mi, že to nic není.“ Vyndám láhev vody místo litrové vaničky se zmrzlinou, na kterou mám ve skutečnosti chuť, opřu se o žulový pult a všimnu si, jak má černé vlasy pocuchané a kostým Wonder Woman mírně řečeno zplihlý.
Pokrčí rameny. „Tak řekni, co máš v plánu?“ zeptá se a opře se na barové židli tak, že sebou trhnu, i když patrně nemůže spadnout a ublížit si. „Vždyť tohle je jako splněnej sen každý puberťačky, ne? Barák pro sebe, nikde žádný gardedámy.“ Nevěrohodně několikrát povytáhne obočí, jako by se hrozně snažila působit v pohodě.
Loknu si vody a pokrčím rameny, část mého já se jí chce svěřit, ulevit si od tajemství, dobrých, špatných i těch naprosto odpudivých. Bylo by tak příjemné shodit je se sebe, nevláčet všechnu tu tíhu sama. Ale když se na ni znovu podívám, vzpomenu si, že se polovinu svého života nemohla dočkat, až jí bude třináct, každý uplynulý rok vnímala jako ten, který ji posunul blíž k těm důležitým dvojitým číslovkám. A já se nemůžu ubránit dojmu, že třeba právě proto je tady. Protože jsem jí překazila splnění jejího snu, nezbývá jí než si ho prožít mým prostřednictvím.
„No, musím tě zklamat,“ řeknu nakonec. „Ale určitě už jsi přišla na to, že v oblasti pubertálních snů totálně propadám.“ Plaše k ní vzhlédnu a začervenám se, když souhlasně přikývne. „Že to ještě v Oregonu vypadalo hodně slibně? Se všema těma kamarádama, klukem a roztleskáváním? Tak to je pryč. Kaput. M-I-N-U-L-O-S-T. A ty dva kamarádi, který jsem si dokázala najít na Bay View? No, nemluvěj spolu. Což bohužel znamená, že skoro nemluvěj ani se mnou. A i když se mi nějakou podivnou, nevysvětlitelnou, nepředstavitelnou náhodou podařilo ulovit fantastickýho sexy kluka, tak popravdě řečeno to není takový, jak se to jeví. Protože když se nechová divně nebo nemizí jako pára nad hrncem, no, tak mě přemlouvá, abych chodila za školu a sázela na dostizích a dělala všechny možný další nepravosti. Tak trochu má na mě špatnej vliv.“ Zatrne mi, když si příliš pozdě uvědomím, že jsem nic z toho neměla prozrazovat.
Ale když se na ni znovu podívám, je jasné, že neposlouchá. Oči má sklopené k pultu, prsty objíždí černé kousky ve vybroušené žule a myšlenkami je jinde.
„Prosím tě, nenaštvi se,“ řekne nakonec a upře na mě oči tak široké a zasmušilé, že je to jako rána pěstí do břicha. „Ale já byla celej den s Avou.“
Stisknu rty a říkám si: Tohle nechci slyšet. Tohle rozhodně nechci slyšet! Sevřu hranu pultu a obrním se proti tomu, co bude následovat.
„Já vím, že ji nemáš ráda, ale na tom, co říká, něco je, a opravdu mě nutí o věcech přemejšlet. Jako o tom, co jsem si vybrala a tak. A, no, čím víc o tom přemejšlím, tím víc mi dochází, že by mohla mít pravdu.“
„V čem by asi tak mohla mít pravdu?“ zeptám se, v krku mě tlačí knedlík, napadá mě, že tenhle den přešel ze špatného v příšerný a ještě zdaleka není u konce.
Riley se na mě podívá, pak odvrátí zrak, prsty dál objíždí náhodně poházené vzorečky v kameni a prohlásí: „Podle Avy bych tu neměla bejt. Že prej tady nemám bejt.“
„A co na to ty?“ Naberu do plic vzduch, přeju si, aby zmlkla a vzala to všechno zpátky. Nepřipadá v úvahu, abych ji ztratila, ne teď, nikdy. Je tím posledním, co mi zbylo.
Přestane jezdit prsty a pozvedne ke mně oči. „Já říkám, že se mi tu líbí. Říkám, že i když ze mě nikdy nebude dospívající holka, můžu si to tak nějak prožít tvým prostřednictvím. V zastoupení, víš.“
Její poznámka potvrzuje všechny moje myšlenky a já se kvůli ní cítím provinile a hrozně, ale snažím se to břímě odlehčit tím, že zavtipkuju: „Ježkovy zraky, Riley, horšího zástupce už sis nemohla vybrat.“
Riley protočí panenky a zaúpí. „To mi povídej.“ Směje se, ale světlo v jejích očích zase rychle pohasne. „Jenže co když má pravdu? Prostě, co když to je chyba, že tu věčně jsem?“
„Riley –“ spustím, pak ale zazvoní zvonek, a když se po ní znovu podívám, je pryč. „Riley!“ ječím a rozhlížím se po kuchyni. „Riley!“ křičím a doufám, že se zase objeví. Nemůžu to takhle nechat. Odmítám to takhle nechat. Ale čím víc křičím, ječím a hulákám, aby se vrátila, tím je mi jasnější, že křičím do prázdna.
Jenže zvonek nepřestává zvonit, ozve se jedno zazvonění a po něm ještě dvě, a já vím, že venku stojí Haven a že jí musím jít otevřít.
„Vrátnej na mě mávnul, že můžu dovnitř,“ řekne, když vrazí do domu, obličej ušmudlaný od slz a řasenky, nově zrzavé vlasy v jednom zacuchaném chumlu. „Už našli Evangeline. Je mrtvá.“
„Cože? Víš to jistě?“ Už už za ní zavírám dveře, když vtom přijede Damen, vyskočí z auta a běží k nám. „Evangeline –“ spustím, v takovém šoku z té zprávy, že jsem zapomněla na svoje rozhodnutí nenávidět ho.
Damen kývne a přikročí k Haven, pátravě se na ni zadívá a zeptá se: „Jsi v pořádku?“
Zavrtí hlavou a otře si obličej. „Jo, já jenom, ne že bych ji kdovíjak dobře znala, jenom jsme spolu párkrát někam vyrazily, ale stejně. Je to děsný, a to, že jsem možná byla poslední, kdo ji viděl…“
„Určitě jsi nebyla poslední, kdo ji viděl.“
Zírám na Damena s otevřenou pusou a uvažuju, jestli to snad nemyslel jako nějaký nechutný vtip, ale výraz má smrtelně vážný a pohled nepřítomný.
„Já jenom – já jenom mám takovej pocit viny,“ zamumlá Haven, zaboří obličej do dlaní a úpí ach bože, ach bože, ach bože, pořád dokola.
Přistoupím k ní, protože ji chci nějak utěšit, vtom však zvedne hlavu, utře si oči a řekne: „Já – já jenom myslela, že bys to měla vědět, ale měla bych už jít, potřebuju se dostat k Drině.“ Zvedne ruku a zacinká klíčky.
Když to uslyším, je to, jako by přilil olej do ohně, přimhouřím oči a zapíchnu vyčítavý pohled do Damena. Protože ačkoliv se přátelství Haven s Drinou jeví jako souhra náhod, jsem si jistá, že to náhoda není. Nemůžu se zbavit pocitu, že je tu nějaké propojení.
Damen si mě ale nevšímá, místo toho popadne Haven za ruku a upřeně se jí zadívá na zápěstí. „Kdes k tomu přišla?“ zeptá se napjatým hlasem, ovládá se, přesto je z něj cítit rozčilení, a když se mu Haven vytrhne a zakryje si zápěstí dlaní, váhavě ji nechá být.
„To je v pohodě,“ odsekne Haven, zjevně naštvaná. „Drina mi na to něco dala, nějakou mastičku, říkala, že potrvá tak tři dny, než to zabere.“
Damen tak pevně zatne zuby, až je slyšet, jak mu o sebe skřípou. „Nemáš to tu náhodou s sebou? Tu – mastičku?“
Haven zavrtí hlavou a přesune se ke dveřím. „Ne, nechala jsem ji doma. Ježkovy zraky, co to s váma, lidi, je? Ještě nějaký otázky?“ Otočí se, střílí očima z jednoho na druhého, aura jí plane jasnou červení. „Protože mně se vůbec nezamlouvá, když mě někdo takhle vyslýchá. Prostě, jedinej důvod, proč jsem se tu vůbec zastavila, byl ten, že jsem si myslela, že by vás mohla zajímat Evangeline, ale vzhledem k tomu, že mi jenom civíte na tetování, máte pitomý poznámky a všechno ostatní je vám fuk, tak asi prostě jdu.“ Vyrazí ke svému autu.
Volám za ní, ona však jen pohodí hlavou a nevšímá si mě. Má mizernou náladu, je hrozně odtažitá a uvědomím si, že už nějakou dobu se mi vzdaluje. Od chvíle, kdy potkala Drinu, mám pocit, jako bych ji snad ani neznala.
Sleduju, jak si sedá do auta, práskne dvířky a vycouvá po příjezdové cestě. Pak se obrátím k Damenovi. „No, tak to bylo příjemný. Evangeline je mrtvá, Haven mě nesnáší a tys mě nechal samotnou v jeskyni. Doufám, že tě potkalo aspoň tsunami.“ Založím si ruce na prsou a zakroutím hlavou.
„Abych pravdu řek, tak potkalo,“ řekne a soustředěně se na mě zadívá. „A když jsem se vrátil do jeskyně, viděl jsem, že jsi pryč, a hnal jsem se rovnou k tobě.“
Měřím si ho, oči přimhouřené, rty semknuté. Nemůžu uvěřit, že vážně čeká, že mu uvěřím. „Promiň, ale já jsem se dívala, a byli tam jenom dva surfaři. Dva blonďatý surfaři, což poměrně dobře vylučuje, že jsi jeden z nich byl ty.“
„Ever, můžeš se na mě, prosím, podívat? Pořádně se na mě podívat. Jak myslíš, že bych k tomuhle asi přišel?“
A tak se podívám, skloním zrak, abych si ho mohla hezky prohlídnout. A zaznamenám jeho neopren, z kterého všude po podlaze kape slaná voda.
„Ale já tě hledala. Běhala jsem sem tam po pláži, dívala jsem se všude,“ řeknu, přesvědčená o tom, co jsem viděla, nebo v tomhle případě spíš neviděla.
On jenom pokrčí rameny. „Ever, nevím, jak ti to mám říct, ale já ti neutek. Surfoval jsem. Vážně. A teď, můžeš mi, prosím, podat ručník, a ještě něco na podlahu?“
Zamíříme na zahradu za domem, aby si mohl neopren stáhnout, posadím se na lehátko a pozoruju ho. Byla jsem naprosto přesvědčená, že se na mě vykašlal. Hledala jsem ho všude. Ale možná jsem ho opravdu přehlídla. Ta pláž prostě je dlouhá. A já byla vážně naštvaná.
„A jak to, žes věděl o Evangeline?“ zeptám se, zatímco se dívám, jak přehazuje neopren přes venkovní bar. Nejsem ochotná přestat se tak snadno zlobit. „A co to má bejt, to s Drinou a Haven a tím odporným tetováním? A ještě jenom pro pořádek, vážně si nejsem jistá, jestli tak docela beru tvoji historku o surfování. Protože věř mi, já se dívala pořádně, a tebe nebylo nikde vidět.“
Dívá se na mě, hluboké tmavé oči zastřené obrubou hustých řas, štíhlé, vypracované tělo obtočené ručníkem. A když vykročí směrem ke mně, jistým a lehkým krokem, má půvab kočkovité šelmy. „Je to moje chyba,“ řekne nakonec, zavrtí hlavou a sedne si vedle mě, schová mi ruce do svých dlaní, pak je ale zase stejně rychle pustí. „Nejsem si jistý, nakolik…“ začne, a když se na mě konečně podívá, má oči smutnější, než bych si kdy dovedla představit. „Možná bychom tohle neměli dělat,“ dodá.
„To jako – to se chceš se mnou rozejít?“ zašeptám a vzduch ze mě uniká jako z balonu odsouzeného k zániku. Veškerá moje podezření se potvrdila: Drina, pláž, to všechno. Všechno.
„Ne, já jenom…“ Odvrátí se, větu nechá nedokončenou a mě v nejistotě.
A když je jasné, že nemá v úmyslu pokračovat, spustím: „Víš, bylo by vážně dobrý, kdybys přestal mluvit v šifrách, dokončil větu a řek mi, co se to sakra děje. Protože zatím vím jenom to, že Evangeline je mrtvá, Haven má celý červený a mokvavý zápěstí, tys mě nechal na pláži, protože jsem to s tebou nechtěla dotáhnout až do konce, a teď se se mnou rozcházíš.“ Probodávám ho pohledem, čekám, jestli mi nějak potvrdí, že tyhle zdánlivě nahodilé události se dají snadno vysvětlit a vůbec spolu nesouvisejí. I když mi moje intuice říká něco jiného.
Damen je chvíli zticha, upřeně sleduje bazén, potom se na mě konečně podívá a prohlásí: „Nic z toho spolu nesouvisí.“
Jenomže váhal tak dlouho, že si nejsem jistá, jestli mu věřím.
Pak se zhluboka nadechne a pokračuje: „Našli Evangelinino tělo v kaňonu Malibu. Zrovna jsem byl na cestě sem, když jsem to slyšel v rádiu.“ Jeho hlas nabývá na jistotě a s tím, jak se Damen viditelně uvolňuje a zase se pomalu ovládá, začíná být pevnější. „A jo, zdá se, že Haven má zápěstí podebraný, ale to se někdy stává.“ Uhne očima a já nasaju do plic vzduch a čekám na zbytek, na tu část, která se týká mě. Pak mě vezme za ruku, celou mi ji přikryje svou rukou, otočí ji a přejíždí mi čáry na dlani. „Drina dokáže být charismatická, okouzlující – a Haven je tak trochu ztracená duše. Určitě jí jenom dělá dobře, když jí někdo věnuje pozornost. Myslel jsem, že budeš ráda, že se místo mě upnula na Drinu.“ Stiskne mi prsty a usměje se. „A teď už mezi námi nic nestojí.“
„Ale co když mezi námi něco přece jenom stojí?“ zeptám se, z pusy mi vychází pouhý šepot. Vím sice, že bych se měla víc starat o Havenino zápěstí a smrt Evangeline, ale nejsem schopná soustředit se na nic jiného než na rysy jeho tváře, jeho hladkou snědou kůži, hluboké, přimhouřené oči a to, jak mi překypuje srdce, krev mi zrychleně proudí a rty se mi dmou v očekávání těch jeho.
„Ever, já se na tebe dneska nevykašlal. A nikdy bych tě nenutil k ničemu, na co bys nebyla připravená. Věř mi,“ usměje se, vezme mi tvář do dlaní a přiblíží se k mým ústům rozevřenými rty. „Já umím čekat.“
2025 ©