Jestli jsem si myslela, že jeho hlas je úžasný v tom, jak mě halí tichem, jestli jsem si myslela, že jeho doteky jsou neuvěřitelné díky tomu, jaké pocity mi vyvolávají na kůži, no, pak způsob, jakým líbá, je z jiného světa. A i když nejsem žádná odbornice, jelikož jsem do té doby políbila jenom pár kluků, přesto jsem ochotná se vsadit, že takovýhle polibek, polibek tak dokonalý a přesahující všechny smysly, je věc, jaká se stane jednou za život.
Přestane mě líbat a zadívá se mi do očí, a já oči zase zavřu, popadnu ho za klopy a přitáhnu si ho zpátky k sobě.
Dokud Haven neřekne: „Ježkovy zraky, já vás všude hledám. Mohlo mě napadnout, že se budete schovávat tady.“
Odtáhnu se od Damena, zděšená, že mě přistihla při činu jen chvíli poté, co jsem jí přísahala, že se mi Damen nelíbí.
„My jsme jenom –“
Haven mě umlčí mávnutím ruky. „Prosím tě. Ušetři mě podrobností. Jenom jsem vám přišla dát vědět, že s Evangeline mizíme.“
„Tak brzy?“ zeptám se a napadne mě, jak dlouho jsme asi s Damenem venku.
„Jo, stavila se tu moje kamarádka Drina, bere nás na jinej mejdan. Jste zvaný, můžete se připojit – i když se zdá, že se nenudíte.“ Hloupě se zaculí.
„Drina?“ řekne Damen a vstane tak rychle, až se celé jeho tělo rozostří.
„Ty ji znáš?“ zeptá se Haven, ale Damen už je pryč, pohybuje se tak rychle, že máme co dělat, abychom mu stačily.
Spěchám za Haven, usilovně se ji snažím dohonit, zoufale jí chci všechno vysvětlit, ale když dorazíme k francouzskému oknu a já ji popadnu za rameno, prostoupí mě taková temnota, tak nebetyčná zloba a zoufalství, že mi slova zmrznou na jazyku.
Pak se mi vytrhne a zle se na mě zadívá přes rameno. „Říkala jsem ti, že neumíš lhát,“ zavrčí a jde dál.
Zhluboka se nadechnu a spěchám za nimi, následuju je kuchyní, halou, mířím ke dveřím, oči upřené na Damenův zátylek, všímám si, jak jistě a rychle se pohybuje, jako by přesně věděl, kde Drinu najde. A když vstoupím do předsíně a uvidím je spolu, úplně ztuhnu – on má na sobě svoji parádu z osmnáctého století – a ona je převlečená za Marii Antoinettu tak bohatě, tak krásně, tak skvěle, že se vedle ní cítím jako chudinka.
„A ty musíš být…“ Pozvedne bradu a podívá se mi do očí, její oči jsou dvě zářící hvězdy tmavě smaragdové barvy.
„Ever,“ zamumlám a prohlížím si světle blonďatou paruku, smetanově bílou pleť bez poskvrnky, šňůry perel omotané kolem krku, dívám se, jak její dokonalé rty odhalují zuby tak bílé, až skoro nepůsobí opravdově.
Obrátím se k Damenovi v naději, že to nějak dokáže vysvětlit, poskytnout mi logické vysvětlení, jak ta zrzka ze St. Regis skončila u mě v předsíni. Ale on na ni tak soustředěně zírá, že ani nevnímá moji existenci.
„Co tady děláš?“ zeptá se skoro šeptem.
„Pozvala mě Haven,“ usměje se.
Jak tak zírám z jednoho na druhého, tělo mi prostupují mrazivé, kruté obavy. „Odkud se znáte?“ zeptám se a vnímám, jak se Damenovo chování úplně změnilo, najednou začíná být ledově chladný, odtažitý a uzavřený – namísto slunce nastoupil temný mrak.
„Potkaly jsme se v Nocturnu,“ řekne Drina s pohledem upřeným na mě.
„A míříme tam i teď. Nevadí ti doufám, že ti ji unesu?“
Přimhouřím oči, nevnímám bodnutí u srdce, svírání v útrobách, jenom se usilovně snažím zachytit aspoň nějakou myšlenku. Ale její myšlenky jsou nedostupné, naprosto uzamčené, a auru nemá.
„Ach, já hloupá, tys určitě myslela Damena a mě, viď?“ Zasměje se, pohledem zvolna klouže po mém kostýmu, načež se mi podívá zpátky do očí. A když neodpovídám, pokývá hlavou a prohlásí: „Poznali jsme se ještě v Novém Mexiku.“
Až na to, že když řekne „V Novém Mexiku“, Damen řekne „V New Orleansu“. Což způsobí, že se Drina rozesměje smíchem, který jí nikdy nedospěje až k očím.
„Zkrátka bylo to dávno.“ Pokývá hlavou, natáhne ruku k mému rukávu, přejede prsty lem pošitý korálky a pak mi sklouzne k zápěstí. „Krásný šaty,“ utrousí a sevře mi ruku. „Ty sis šila sama?“
Vykroutím se jí, ani ne tak šokovaná tím, jak se mi vysmívá, jako spíš mrazivostí jejích prstů, chladným škrábáním jejích studených ostrých nehtů, které mě mrazí na kůži a vystřelují mi led do žil.
„Řekni, jestli není naprosto nejúžasnější?“ poznamená Haven a zírá na Drinu s posvátnou úctou, kterou si obvykle vyhrazuje pro upíry, gotické rockery a Damena. Evangeline stojí vedle ní, obrací oči v sloup a dívá se na hodinky.
„Vážně už musíme jít, jestli to máme stihnout do Nocturnu před půlnocí,“ připomene Evangeline.
„Beze všeho se k nám můžeš připojit.“ Drina se usměje. „K dispozici je plně vybavená limuzína.“
A když kouknu na Haven, slyším, jak si myslí: Řekni ne, řekni ne, prosím tě, řekni ne!
Drina těká očima mezi Damenem a mnou. „Řidič čeká,“ pronese zpěvavě.
Obrátím se k Damenovi a srdce mi usedá, když vidím, jak je na vahách. Potom si odkašlu a přinutím se říct: „Můžeš jet, jestli chceš. Ale já musím zůstat. Nemůžu dost dobře odejít z vlastního večírku.“ Potom se zasměju, snažím se, aby to znělo vesele a bezstarostně, i když ve skutečnosti sotva můžu dýchat.
Drina přejede pohledem z jednoho na druhého, má povytažené obočí a povýšený výraz, kterým se jen nakratičko mihne záblesk překvapení, když Damen zavrtí hlavou a místo ní vezme za ruku mě.
„Tak tedy moc ráda jsem tě poznala, Ever,“ řekne Drina, a než nastoupí do limuzíny, ještě se zarazí. „Ale určitě se ještě setkáme.“
Dívám se, jak odjíždějí příjezdovou cestou a mizí na ulici, pak se obrátím k Damenovi a zeptám se: „Tak koho můžu očekávat dál, Stacii, Honor a Craiga?“
A jakmile je to venku, zastydím se, že jsem to řekla, že jsem dala najevo, jak jsem malicherná, žárlivá a ubohá. Ne že bych předtím nevěděla, jak to je. Nemělo by mě to tudíž tak překvapovat.
Damen je zkrátka hráč. Jak prosté a jasné.
Dneska večer jen náhodou vyšla řada na mě.
„Ever,“ řekne a pohladí mě palcem po tváři.
A zrovna když se od něho začnu odtahovat, protože nejsem ochotná poslouchat jeho výmluvy, podívá se na mě a zašeptá: „Asi bych měl taky jít.“
Podívám se mu do očí a rozumem se vyrovnávám s pravdou, kterou by srdce radši odmítlo, totiž že neřekl všechno, že opomněl něco přidat: Měl bych jít – abych ji dohonil.
„Tak jo, dík, že ses stavil,“ hlesnu nakonec tónem, který spíš než potenciální přítelkyni připomíná servírku po obzvlášť dlouhé směně.
On se ale jenom usměje, vytáhne mi péro zezadu z paruky, přejede mi s ním odshora dolů po krku, jeho konečkem mi ťukne do nosu a řekne: „Na památku?“
Než na to stačím nějak zareagovat, už je v autě a odjíždí pryč.
Sklesnu na schody, hlavu v dlaních, paruku povážlivě na stranu, a přeju si, abych mohla prostě zmizet, vrátit se v čase a začít znovu. Vím, že jsem mu nikdy neměla dovolit, aby mě políbil, nikdy jsem ho neměla pozvat dál –
„Tady jsi!“ ozve se Sabine, popadne mě za ruku a vytáhne mě na nohy. „Hledám tě po celém domě. Ava se uvolila, že ještě pobude, aby ti mohla vyložit karty.“
„Ale já nechci vyložit karty,“ namítnu, nerada bych ji urazila, ale taky to nechci protahovat. Chci jenom jít do svého pokoje, odhodit paruku a upadnout do dlouhého bezesného spánku.
Jenomže Sabine si dopřávala mejdanového punče, tudíž má špičku a nepřijímá argumenty. Popadne mě za ruku a vede mě do haly, kde čeká Ava.
„Ahoj, Ever,“ usmívá se Ava, zatímco já se sesunu na židli, sevřu okraj stolu a čekám, až pomine Sabinina alkoholem poznamenaná energie. „Nespěchej. Máš času, kolik potřebuješ,“ prohodí jasnovidka.
Zírám na tarotové karty rozložené přede mnou. „Ehm, neberte si to osobně, ale já žádný výklad nechci,“ řeknu a pohlédnu jí do očí, načež uhnu pohledem.
„V tom případě ti karty vykládat nebudu,“ pokrčí rameny, shrne karty a začne je míchat. „Co bys řekla tomu, kdybychom to jen tak předstíraly, aby tvoje teta byla spokojená? Má o tebe starost. Trápí se, jestli dělá věci správně – jestli ti nedává moc nebo příliš málo svobody.“ Dívá se na mě. „Co myslíš?“
Pokrčím rameny a protočím panenky. To se dá sotva považovat za kdovíjaké odhalení.
„Víš, bude se vdávat.“
Polekaně vzhlédnu, naše oči se setkají.
„Ale ne dneska,“ zasměje se. „Ani zítra. Tak neboj.“
„Proč bych se měla bát?“ Poposednu si na židli, dívám se, jak rozděluje balíček na dvě části, potom rozloží karty do vějíře. „Chci, aby Sabine byla šťastná. A jestli toho dosáhne takhle –“
„To je pravda. Ale ty už jsi za uplynulý rok zažila hodně změn, ne? Změn, kterým se pořád ještě snažíš přizpůsobit. Není to snadné, viď?“ Upřeně na mě kouká.
Ale já neodpovídám. A proč bych taky měla? Ještě neřekla nic ani vzdáleně světoborného nebo objevného. Život je plný změn, to je teda věc. Vždyť o to snad jde, ne? Aby člověk rostl a měnil se a posouval se. Kromě toho Sabine není žádná záhadná bytost. Prostě není tak složitá, ani není těžké do ní proniknout.
„Jak tedy zvládáš svůj dar?“ zeptá se Ava, některé karty otočí, jiné nechá ležet lícem dolů.
„Svůj co?“ civím na ni, nechápu, kam tím míří.
„Svůj jasnovidecký dar,“ usměje se a pokývá hlavou, jako by na tom nic nebylo.
„Nevím, o čem mluvíte.“ Semknu rty a rozhlídnu se po místnosti, vidím, jak Miles a Eric tancují se Sabine a jejím přítelem a nevědomky také s Riley.
„Ze začátku je to těžké,“ pokývá hlavou. „Věř mi, já to znám. Byla jsem první, kdo věděl, že umřela moje babička. Šla rovnou ke mně do pokoje, postavila se v nohách mojí postele a zamávala mi na rozloučenou. Byly mi tehdy teprve čtyři roky, takže si asi dovedeš představit, jak reagovali mí rodiče, když jsem vběhla do kuchyně a pověděla jim to.“ Zavrtí hlavou a zasměje se. „Ale rozumíš mi, protože ty je taky vídáš, je to tak?“
Zírám na karty, ruce sepnuté, mlčím.
„Člověk si díky tomu může připadat hrozně osamělý. Ale nemusí to tak nutně být. Nemusíš se schovávat pod kapuci a ničit si ušní bubínky muzikou, která se ti ani nelíbí. Jsou způsoby, jak se s tím vypořádat, a já ti je moc ráda ukážu, protože, Ever, ty nemusíš takhle žít.“
Sevřu okraj stolu a zvednu se ze židle, nohy mám roztřesené, nejisté, žaludek na vodě. Ta paní je blázen, jestli si myslí, že to, co mám, je dar. Protože já vím, jak to je. Vím, že je to jenom další trest za všechno, čeho jsem se dopustila, za všechno, co jsem způsobila. Je to moje vlastní, osobní břemeno a já se s ním musím vypořádat sama. „Nemám tušení, o čem to mluvíte,“ řeknu nakonec.
Ale ona jenom kývne a přistrčí mi navštívenku. „Až budeš připravená, tady mě najdeš.“
Vezmu si její navštívenku, ale jenom proto, že Sabine se dívá z druhého konce místnosti, a já nechci vypadat nezdvořile. Potom ji zmačkám v dlani, zlostně ji zmuchlám do kuličky a zeptám se: „Je to všechno?“ Nemůžu se dočkat, až budu pryč.
„Ještě jedna věc.“ Zastrčí balíček karet do hnědého koženého pouzdra. „Tvoje mladší sestra mi dělá starost. Myslím, že je na čase, aby se posunula dál, co říkáš?“
Podívám se na ni, jak tam sedí, tak samolibá a vědoucí, a soudí můj život, i když mě vůbec nezná. „Jen pro vaši informaci, Riley už se posunula! Je mrtvá!“ zašeptám a upustím její zmačkanou navštívenku na stůl, je mi už jedno, kdo to uvidí.
Ona se ale jen usměje a namítne: „Já bych řekla, že víš, jak to myslím.“
2025 ©