Zrovna jsem usnula, když vtom volá Damen. A přestože jsem strávila poslední dva dny přesvědčováním sama sebe, že ho nemám ráda, ve chvíli, kdy uslyším jeho hlas, to vzdávám.
„Není moc pozdě?“
Zamžourám na svítící zelené číslice na budíku, které potvrzují, že pozdě je, ale odpovím: „Ne, to je v pohodě.“
„Spalas?“
„Skoro.“ Narovnám si polštáře k čelu postele potaženému látkou a opřu se o ně.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli bych se moh stavit?“
Znovu se zadívám na budík, ale jenom se tím ujistím, jak je jeho otázka praštěná. „Bojím se, že to není nejlepší nápad,“ řeknu mu a poté následuje tak dlouhé ticho, až jsem si jistá, že zavěsil.
„Mrzí mě, že jsem tě propás u oběda,“ ozve se nakonec. „A taky na výtvarce. Odešel jsem hned po angličtině.“
„Jo, to je dobrý,“ zamumlám, protože nevím, co na to říct, když k sobě nepatříme jako dvojice a nemusí mi tudíž nic vysvětlovat.
„Víš jistě, že už je moc pozdě?“ zeptá se, hlas hluboký a přesvědčivý. „Opravdu bych tě moc rád viděl. Nezdržím se dlouho.“
Usměju se, nadšená, že se nám tak trochu přeskupily síly, že si zas pro změnu diktuju podmínky já, a v duchu si dopřeju vítězné gesto, když řeknu: „Bude se mi to hodit zítra na angličtině.“
„Co kdybych tě odvezl do školy?“ zeptá se a jeho hlas mě málem přesvědčí, abych zapomněla na Stacii, Drinu, jeho spěšný odchod, na všechno – prostě smazala tabuli, řekla si co bylo, bylo, a začala znovu od začátku.
Ale nedošla jsem až takhle daleko, abych se teď tak snadno vzdala. A tak s přemáháním řeknu: „Jezdíme spolu s Milesem. Takže se uvidíme na angličtině.“ A protože vím, že by mě mohl ještě přesvědčit, zaklapnu telefon a mrsknu s ním na opačný konec pokoje.
~~~
Když se druhý den ráno objeví Riley, postaví se přede mě a řekne: „Pořád ještě nakvašená?“
Obrátím oči v sloup.
„Beru to jako souhlas.“ Zasměje se, vyskočí na můj prádelník a patami kope do zásuvek.
„Tak za koho jsi dneska převlečená?“ Hodím štos knih do báglu a mrknu na její upnutý živůtek, nabíranou sukni a kaskádovitě splývající hnědé vlasy.
„Za Elizabeth Swannovou,“ usměje se.
Přimhouřím oči a snažím se vybavit si, kdo to je. „Z Pirátů?“
„Jo.“ Zašilhá a vyplázne jazyk. „Tak jak to vypadá mezi tebou a hrabětem Fersenem?“
Hodím si bágl přes rameno, zamířím ke dveřím a jsem rozhodnutá její otázku ignorovat. „Jdeš?“ zavolám.
Zavrtí hlavou. „Dneska ne. Mám schůzku.“
Opřu se o rám dveří a přimhouřím oči. „Co tím myslíš, schůzku?“
Ona ale jenom znovu zavrtí hlavou a seskočí z prádelníku. „Do toho ti bzum.“ Zasměje se, projde přímo zdí a je pryč.
~~~
Protože se Miles vypravil pozdě, nakonec jdu pozdě i já, a když se konečně dostaneme ke škole, parkoviště je úplně plné. Úplně, až na to nejlepší místo, o které se všichni derou.
To úplně na konci.
To nejblíž k bráně.
To, které je náhodou hned vedle Damenova auta.
„Jak jsi to zařídil?“ zeptá se Miles, sotva popadne svoje knížky, vyleze z mého mrňavého červeného auta a zůstane zírat na Damena, jako by to byl ten nejvíc sexy kouzelnický výstup na světě.
„Zařídil co?“ zeptá se Damen s pohledem upřeným na mě.
„Udržel to místo. Musíš se sem dostat, no, v podstatě dávno před začátkem školního roku, abys ho urval.“
Damen se zasměje a snaží se mi podívat do očí. Ale já jenom kývnu jako by byl lékárník nebo pošťák, a ne kluk, kterým jsem posedlá od chvíle, kdy jsem ho poprvé spatřila.
„Už bude zvonit,“ řeknu, rychle projdu bránou a zamířím ke třídě, přitom si všimnu, že se Damen pohybuje tak rychle, že mě bez viditelného úsilí předběhne, ještě než dojdeme ke dveřím.
Rázuju směrem k Honor a Stacii, a když Stacia upře oči na Damena a zeptá se: „Kdepak je moje růžový poupátko?“, kopnu jí schválně do tašky.
Pak toho rázem zalituju, protože Damen odpoví: „Promiň, dneska nebude.“
Vklouzne na svoje místo a pobaveně se na mě podívá. „Někdo tady má špatnou náladu.“ Zasměje se.
Já ale jenom pokrčím rameny a hodím báglík na zem.
„Kam ten spěch?“ Nakloní se ke mně. „Pan Robins zůstal doma.“
Otočím se. „Jak to můžeš –“ Zarazím se ale dřív, než stačím větu dokončit. Protože jak asi může Damen vědět, co vím já – totiž že pan Robins je ještě doma, ještě pořád má kocovinu, ještě oplakává ženu a dceru, které ho nedávno opustily?
„Viděl jsem zastupující učitelku, když jsem na tebe čekal,“ usměje se. „Vypadala trochu ztraceně, tak jsem ji odvedl do sborovny, byla ale tak zmatená, že nejspíš skončí v kabinetu přírodopisu.“
A v tu chvíli, kdy to řekne, vím, že je to pravda, právě jsem ji totiž uviděla, jak vchází do jiné třídy, kterou si spletla s tou naší.
„Tak mi tedy něco pověz. Čeho jsem se dopustil, že jsem tě tak nahněval?“
Vzhlédnu, protože Stacia šeptá Honor do ucha, dívám se, jak vrtí hlavami a vrhají na mě zlé pohledy.
„Nevšímej si jich, jsou to nány,“ zašeptá Damen, nakloní se ke mně a položí mi dlaň na ruku. „Mrzí mě, že jsem se moc neukazoval. Měl jsem návštěvu, nemoh jsem se utrhnout.“
„To myslíš Drinu?“ A ve chvíli, kdy je to venku, otřesu se nad tím, jak hrozně a žárlivě to znělo. Přeju si, abych byla v pohodě, klidná a duchapřítomná, abych se dokázala chovat, jako bych si ani nevšimla, jak se všechno změnilo ve chvíli, kdy se Drina objevila. Ale toho nejsem schopná, protože mám mnohem blíž k tomu být paranoidní než naivní.
„Ever –“ začne Damen.
Ale když už jsem jednou začala, můžu dost dobře pokračovat. „Viděls poslední dobou Haven? Je jako taková malá napodobenina Driny. Obléká se jako ona, chová se jako ona, dokonce má stejnou barvu očí. Vážně, stav se někdy na obědě u našeho stolu, a uvidíš.“ Probodávám ho pohledem, jako by za to mohl, jako by to byla jeho chyba. Ale ve chvíli, kdy se naše oči setkají, rázem jsem zase očarovaná jeho kouzlem, bezmocný kus oceli vedle jeho neodolatelného magnetu.
Zhluboka se nadechne, pak zavrtí hlavou a řekne: „Ever, není to tak, jak si myslíš.“
Odtáhnu se a semknu rty. Nemáš tušení, co si myslím.
„Dovol mi, abych ti to vynahradil. Dovol, abych tě vzal někam, kde je to hezký. Prosím?“
Cítím, jak mě na kůži hřeje jeho pohled, nebudu ale riskovat, abych se mu podívala do očí. Chci, aby si lámal hlavu, aby měl pochybnosti. Chci to natahovat, jak jen to půjde.
Atak si poposednu, střelím po něm pohledem a prohodím: „Uvidíme.“
~~~
Když odcházím z dějáku, který je šestou hodinu, Damen čeká za dveřmi. A protože mám za to, že mě chce doprovodit k jídelnímu stolu, řeknu: „Počkej, jenom si hodím tašku do skříňky a pak hned jdem.“
„To není potřeba,“ usměje se a vezme mě kolem pasu. „Překvapení začíná právě teď.“
„Překvapení?“ A když se mu zadívám do očí, celý svět se smrskne, až jsme jenom on a já, obklopení statickou elektřinou.
„Víš, vezmu tě někam, kde je to skvělý – tak skvělý, že mi odpustíš moje provinění.“
„A co vyučování? To jako zbytek dne vypustíme?“ Založím si ruce na prsou, je to ale spíš hra.
Zasměje se a nakloní se ke mně, rty se mi otře po straně o krk a přitom vysloví Ano.
Odtáhnu se od něho a sama nad sebou žasnu, protože slyším svůj hlas ptát se jak, místo aby zaznělo ne.
„Žádný strachy.“ Když mě vede bránou ven, stiskne mi ruku. „Se mnou budeš vždycky v bezpečí.“
2025 ©