Tu noc, dlouho poté, co večírek skončil a všichni naši hosté odešli, jsem ležela v posteli a přemýšlela o Avě, jak řekla o Riley, že je ve slepé uličce, a že za to můžu já. Co vím, vždycky jsem měla za to, že Riley už se posunula a chce chodit na návštěvy ze své vlastní vůle. Já se jí totiž neprosím, aby za mnou pořád chodila, zkrátka to dělá sama od sebe. A v době, kdy není se mnou, no, tak to se podle mě poflakuje někde v Nebi. A ačkoliv vím, že Ava se mi jen snaží pomoct, když se nabízí, že mi bude dělat něco jako jasnovidnou starší sestru, potíž je v tom, že já o žádnou pomoc nestojím, což si ona neuvědomuje. Protože i když toužím po tom, být zase normální, vrátit se k běhu věcí tak, jak to bývalo dřív, taky vím, že je to můj trest. Zasloužím si tenhle příšerný dar za všechnu bolest, kterou jsem způsobila, za životy, které jsem ukrátila. A teď s tím prostě musím žít – a snažit se neublížit nikomu dalšímu.
Když jsem konečně přece jenom usnula, zdálo se mi o Damenovi. A ze všeho v tom snu jsem měla pocit takové síly, takové intenzity a takové naléhavosti, až jsem myslela, že je to skutečnost. Ale do rána z toho všeho, co jsem cítila, zbyly jen útržky, přesouvající se obrazy bez začátku a konce. To jediné, co jsem si jasně pamatovala, bylo, jak my dva běžíme chladným kaňonem, kterým fouká vítr – spěcháme za něčím, co jsem dost dobře neviděla.
~~~
„Co máš za problém? Proč jsi tak nabručená?“ vyptává se Riley, usazená na kraji mojí postele a oblečená v kostýmu Zorra, úplně stejném, jaký měl na mejdanu Eric.
„Už je po Halloweenu,“ řeknu a významně se zahledím na černý kožený bič, kterým práská o podlahu.
„Kuš.“ Udělá obličej a dál trestá koberec. „Prostě se mi ten kostým líbí, no a co. Uvažuju, že se budu za něco převlíkat každej den.“
Skloním se k zrcadlu, nasadím si do uší svoje malinké diamantové pecičky a uhrábnu si vlasy do culíku.
„Nechápu, že se pořád ještě oblíkáš takhle,“ řekne a znechuceně nakrčí nos. „Myslela jsem, že sis ulovila kluka?“ Odhodí bič a popadne můj iPod, klouže prsty po ovládání a projíždí si můj seznam písniček.
Otočím se, protože mě zajímá, co přesně viděla.
„Jen se nedělej. Co takhle na mejdanu? U bazénu? Nebo to bylo jenom takový ocucávání?“
Zírám na ni, v obličeji úplně zrudlá. „Co ty víš o nějakým ocucávání? Je ti teprve dvanáct! A proč mě sakra špehuješ?“
Protočí panenky. „Prosím tě, proč bych utrácela čas špehováním zrovna tebe, když jsou k vidění daleko lepší věci? Ale pro tvoji informaci, náhodou jsem šla ven přesně ve chvíli, kdy jsi tomu klukovi, tomu Damenovi, strkala jazyk do krku. A věř mi, že bych to radši neviděla.“
Zavrtím hlavou a začnu se přehrabovat v zásuvce, přenáším svou zlost z Riley na svoje mikiny. „No, říkám ti to nerada, ale asi to sotva bude můj kluk. Od tý doby jsem s ním nemluvila,“ zabručím a štve mě, jak se mi stáhl žaludek, když jsem to vyslovila. Potom popadnu čistou šedou mikinu a přetáhnu si ji přes hlavu, čímž si úplně zničím čerstvě učesaný culík.
„Můžu ho špehovat, jestli chceš. Nebo ho strašit,“ usměje se.
Podívám se na ni a povzdechnu si. Část mého já by ji tím ráda pověřila, druhá část ví, že je na čase pohnout se z místa, odepsat ztráty a zapomenout, že se to kdy stalo. „Vůbec se do toho nemíchej, jasný?“ řeknu nakonec. „Ráda bych měla aspoň jeden normální středoškolskej zážitek, jestli ti to nevadí.“
„Jak myslíš,“ pokrčí rameny a hodí mi iPod. „Ale jenom abys věděla, Brandon je už zase k mání.“
Popadnu štos knížek a nacpu si je do báglíku, užaslá nad tím, že se díky té zprávě necítím ani o chlup líp.
„Jo, Rachel mu dala o Halloweenu kopačky, když ho nachytala, jak se cucá s králíkem z Playboye. Byla za něj převlečená Heather Watsonová.“
„Fakt?“ Zírám na ni s otevřenou pusou. „Heather Watsonová? To si děláš srandu.“ Snažím se v duchu si to představit, ale nějak to do sebe nezapadá.
„Čestný skautský. Měla bys ji vidět. Zhubla deset kilo, zahodila kšiltovku, nechala si narovnat vlasy a vypadá jako úplně jinej člověk. Bohužel se taky jako úplně jinej člověk chová. Je tak trochu, no, víš, kur v A,“ zašeptá a zase začne švihat bičem do podlahy, zatímco já vstřebávám bizarní novinku.
„Víš co, vážně bys neměla špehovat lidi,“ řeknu, znepokojená spíš z toho, že špehovala mě, než že slídila za mými starými kamarády. „Je to trochu neslušný, nemyslíš?“ Přehodím si bágl přes rameno a zamířím ke dveřím.
Riley se zasměje. „Nebuď směšná. Je fajn bejt v kontaktu s lidma ze starý čtvrti.“
„Jdeš?“ zeptám se a netrpělivě se otočím.
„Jasně, zamlouvám si místo vedle řidiče!“ ohlásí, prosmýkne se kolem mě, skočí na zábradlí a sjede až úplně dolů, černý plášť Zorra za ní vlaje vzduchem.
~~~
Když dojedu k Milesovi, už čeká venku, palci ťuká do svého Sidekicku. „Ještě – jednu – vteřinu – dobrý, hotovo!“ Vklouzne na přední sedadlo a upřeně se na mě zadívá. „Tak – a teď mi řekni všechno! Od začátku až do konce. Chci znát všechny nemravný podrobnosti, nic nevynechej!“
„O čem to mluvíš?“ Vycouvám z jejich příjezdové cesty na ulici, vrhnu přitom varovný pohled na Riley, která mu trůní na klíně, fouká mu do obličeje a směje se, když se Miles pokouší nastavit jinak ventilátor.
Miles se na mě podívá a zavrtí hlavou. „Cože? A co takhle Damen? Prej jste se vy dva muchlali při měsíčku, dávali jste si francouzáky u bazénu, ocucávali jste se ve stříbrným měsíčním –“
„O co ti jde?“ zeptám se, i když už to vím, ale doufám, že se mi ho podaří nějak zarazit.
„Poslouchej, už to prasklo, takže to nezkoušej popřít. A bejval bych ti zavolal už včera, ale táta mi zabavil telefon a odtáhnul mě do klecí trénovat baseball, aby se moh dívat, jak odpaluju jako holka.“ Zasměje se. „Mělas mě vidět, ještě jsem to schválně přeháněl, a on byl totálně zděšenej! Byla to pro něj lekce. Ale to nic, pojďme zpátky k tobě. Tak do toho, teď nastává odhalení. Pověz mi všechno,“ vyzve mě, obrátí se ke mně a nedočkavě kývne hlavou. „Bylo to tak úchvatný, jak jsme si všichni vysnívali, že by to mohlo bejt?“
Pokrčím rameny a mrknu po Riley, varuju ji pohledem, aby buď přestala a všeho nechala, nebo zmizela. „Promiň, že tě zklamu,“ řeknu nakonec. „Nemám ti co vyprávět.“
„Tak to jsem teda slyšel něco jinýho. Haven říkala –“
Semknu rty a zavrtím hlavou. Už vím, co Haven říkala, ale to ještě neznamená, že to chci slyšet vyslovené nahlas. „Tak jo,“ přeruším ho, „dobře, políbili jsme se. Ale jenom jednou.“ Cítím, jak se na mě dívá, obočí povytažené, na rtech podezíravý úsměv. „Nebo možná dvakrát, já nevím, prostě jsem to nepočítala,“ zamumlám, lžu jako amatérka, tváře červené, dlaně zpocené, uhýbám očima a doufám, že si toho nevšimne. Protože ve skutečnosti jsem si ten polibek v duchu přehrála tolikrát, až ho mám vytetovaný do mozku.
„A?“ zeptá se, nedočkavý dozvědět se víc.
„A – nic,“ řeknu a uleví se mi, když se na něj podívám a zjistím, že Riley je pryč.
„Nezavolal? Nenapsal textovku? Nebo email? Ani se nestavil?“ Miles na mě kouká s otevřenou pusou, zjevně vykolejený, uvažuje, co to znamená, nejenom pro mě, ale taky vzhledem k budoucnosti naší party.
Zavrtím hlavou a zadívám se upřeně před sebe, mám na sebe zlost, že jsem se s tím nevypořádala líp, štve mě, jak se mi stáhnul krk a oči mě začínají štípat.
„Ale co řek? Myslím, když odcházel z mejdanu. Co byly jeho poslední slova?“ ptá se Miles, odhodlaný najít v téhle chmurné a drsné krajině aspoň paprsek naděje.
Zahnu na semaforech a vzpomenu si na naše podivné a náhlé rozloučení u dveří. Potom se podívám na Milese, ztěžka polknu a hlesnu: „Řek: ‚Na památku?‘“
Ve chvíli, kdy je to venku, vím, že to bylo opravdu špatné znamení.
Nikdo si nebere nic na památku z místa, kam se hodlá často vracet.
Miles se na mě dívá, očima vyjadřuje slova, která jeho rty odmítají vyslovit.
„To mi povídej,“ řeknu, když zajedu na parkoviště, a zavrtím hlavou.
~~~
Jsem odhodlaná na Damena nemyslet, ale když přijdu na angličtinu a vidím, že tam není, nemůžu si pomoct, cítím zklamání. To má samozřejmě za následek, že na něj myslím o to víc, až začnu balancovat na hraně posedlosti.
Prostě to, že mi jeho polibek připadal jako něco víc než náhodné vzplanutí, ještě neznamená, že on to cítil stejně. A jenom proto, že já ho vnímala jako poctivý, upřímný a mimořádný, ho tak nemusel vnímat také on. Protože ať se snažím sebevíc, nedokážu zahnat vidinu, jak tam on a Drina stojí spolu, dokonalý hrabě Fersen s idylickou Marií. Zatímco já tam stála jenom jako divák, celá nablýskaná a načesaná, jako ta největší fanynka na světě.
Zrovna se chystám pustit si iPod, když do dveří vrazí Stacia a Damen. Smějou se a usmívají, divže se nedotýkají rameny, ona svírá v ruce dvě bílá poupata růží.
Pak se u její lavice od ní oddělí a zamíří ke mně a já se začnu přehrabovat v nějakých papírech a dělám, že jsem si jich nevšimla.
„Ahoj,“ řekne a sklouzne na židli. Chová se, jako by všechno bylo naprosto normální. Jako by se se mnou ani ne před osmačtyřiceti hodinami nemuchloval a pak neutekl.
Podepřu si tvář dlaní a přinutím se zívnout, doufám, že to vyzní jako výraz znuděnosti, ospalosti, únavy z aktivit, o jakých se mu ani nesní, čmárám si na kus papíru ze sešitu, prsty tak rozklepané, až mi pero vyklouzne z ruky.
Skloním se, abych ho sebrala, a když se zase narovnám, najdu na své lavici jeden jediný červený tulipán.
„Copak? Došly ti bílý růže?“ zeptám se a probírám knížky a papíry, jako bych měla něco důležitého na práci.
„Tobě bych růži nikdy nedal,“ řekne a snaží se mi podívat do očí.
Já se s ním ale odmítám setkat pohledem, odmítám nechat se vtáhnout do těch jeho krutých hrátek. Jenom popadnu tašku a dělám, že v ní něco hledám, tiše zakleju, když zjistím, že je nacpaná tulipány.
„Ty jsi jednoznačně tulipánová holka – pro tebe jsou červený tulipány.“
„Z toho jsem opravdu nadšená,“ zamumlám, pustím bágl na zem a vystřelím na nejvzdálenější okraj svojí židle, aniž bych tušila, co to všechno má znamenat.
~~~
Než se dostanu k našemu jídelnímu stolu, je ze mě zpocená troska. Uvažuju, jestli tam bude Damen a jestli tam bude Haven – protože i když jsem ji od sobotního večera neviděla ani s ní nemluvila, jsem ochotná se vsadit, že je na mě ještě pořád naštvaná. Ale navzdory tomu, že jsem si celou třetí hodinu, kdy byla chemie, nacvičovala v duchu hotový proslov, ve chvíli, kdy ji uvidím, jsou všechna slova pryč.
„No to se podívejme, koho tu máme,“ ušklíbne se Haven s pohledem upřeným na mě.
Vklouznu na lavičku vedle Milese, který je tak zabraný do svých textovek, že ani nevnímá moji přítomnost, a nemůžu si pomoct, ale uvažuju, jestli bych si neměla zkusit najít nějaké jiné kamarády – tedy ne, že by o mě někdo stál.
„Zrovna jsem říkala Milesovi, jak totálně propásl Nocturne, jenomže on je rozhodnutej nebrat mě na vědomí,“ zakaboní se Haven.
„To je tím, že jsem to musel poslouchat celej děják, a ani pak jsi s tím ještě nebyla hotová a přišel jsem kvůli tobě pozdě na španělštinu,“ zavrtí hlavou a pokračuje v bušení palci.
Haven pokrčí rameny. „Jenom žárlíš, žes to prošvih.“ Potom se podívá na mě a pokusí se vzít zpátečku. „Ne že by tvůj mejdan nebyl v pohodě, nebo co, protože to byl, v těžký pohodě. Já jenom, že – tohle byla víc moje parketa, víš? Totiž, chápeš, ne?“
Přeleštím si jablko o rukáv a pokrčím rameny, nemám chuť slyšet toho ještě víc, než co už jsem slyšela o Nocturnu, o její parketě nebo Drině. Ale když se na ni konečně podívám, leknu se, protože její obvyklé žluté čočky nahradily zbrusu nové zelené.
Zelené tak povědomě, až se mi zadrhne dech.
Zelené tak, že jejich barvu nejde popsat jinak než jako – Drinina zelená.
„Přála bych ti to vidět, venku byla obrovitánská fronta, ale jakmile uviděli Drinu, hned nás pustili dovnitř. Dokonce jsme ani nemusely platit! Vůbec za nic, celej večer byl gratis! Dokonce jsem se dostala do jejího pokoje. Bydlí zatím v takovým úžasným apartmá v hotelu St. Regis, než si najde něco trvalejšího. Měla bys to vidět: výhled na oceán, plnej minibar, vana s vířivkou a takový věci!“ Kouká na mě, smaragdové oči vykulené nadšením, čeká ode mě nadšenou odezvu, kterou jí ale nemůžu poskytnout.
Semknu rty a prohlížím si ostatní součásti jejího vzhledu, všimnu si, že oční linky má jemnější, kouřovější, víc jako Drina, a krvavě rudou rtěnku vyměnila za světlejší, růžovější odstín, který je víc jako ten Drinin. Dokonce i vlasy, které si, co ji znám, vždycky žehlila a rovnala, má teď jemné a vlnité a učesané jako Drina. A šaty jí padnou, jsou hebké a značkové, jako něco, co by si na sebe mohla vzít Drina.
„A kde je Damen?“ Haven se na mě podívá, jako bych to měla vědět.
Ukousnu si z jablka a pokrčím rameny.
„Co se stalo? Myslela jsem, že jste se dali dohromady?“ zeptá se, nemůže si pomoct.
A než stačím odpovědět, Miles vzhlédne od svého Sidekicku a vrhne na ni pohled – takový, který by se dal rovnou přeložit jako Měj se na pozoru každý, kdo vstoupíš.
Přejede očima z Milese na mě, pak zavrtí hlavou a povzdechne si. „No nic. Jenom chci, abys věděla, že už jsem se s tím naprosto srovnala, takže žádný strachy, jasný? A promiň, jestli jsem se k tobě chovala trochu divně.“ Pokrčí rameny. „Ale už je to úplně za mnou. Vážně. Malíček na to.“
Trochu váhavě se malíčkem zaháknu za její malíček a naladím se na její energii. A užasnu, když vidím, že to opravdu myslí vážně. Prostě ještě o víkendu mě měla za veřejného nepřítele č. 1, teď ale zjevně není naštvaná, i když vlastně nevím proč.
„Haven –“ spustím, nejsem si jistá, jestli bych to měla opravdu dělat, ale pak si řeknu aťsi, vždyť sakra nemám co ztratit.
Dívá se na mě, usmívá se, čeká.
„Ehm, když jste teda šly do toho – Nocturnu, nenarazily jste tam – čistě náhodou – na Damena?“ Semknu rty a čekám, cítím, jaký na mě Miles vrhnul ostrý pohled, zatímco Haven na mě jenom zírá, zjevně zmatená. „Protože, věc se má tak, že odešel chvilku po vás – tak jsem si myslela, že třeba –“
Zavrtí hlavou a pokrčí rameny. „Ne, nezahlídla jsem ho tam,“ řekne a špičkou jazyka si slízne ze rtu kousíček polevy.
Vím, že to není nejlepší nápad, přesto si zrovna tuhle chvíli vyberu, abych pohledem projela celý kastovní systém jídelních stolů, hierarchii sestavenou podle abecedy, začnu u našeho nízko postaveného stolu Z a propracovávám se až k A. Napadá mě, jestli najdu Damena a Stacii, jak skotačí v záplavě růží nebo se zabývají nějakou jinou ohavnou činností, kterou bych radši neviděla.
Ale i když je tam všechno při starém a všichni provádějí známé obehrané taškařice, aspoň pro dnešek je to bez květin.
Nejspíš proto, že tam Damen není.
2025 ©