Druhý den ráno, když se chystám do školy, udělám tu chybu, že požádám Riley, aby mi pomohla vybrat mikinu.
„Co myslíš?“ Zvednu modrou, pak zelenou.
„Jdi znovu do tý růžový,“ řekne, usazená na mém prádelníku, hlavu nakloněnou ke straně, jak uvažuje nad danými možnostmi.
„Žádná růžová není,“ zamračím se a zatoužím, aby pro změnu brala věci vážně, přestala ze všeho dělat takovou taškařici. „No tak, pomoz mi s tím, nemám času nazbyt.“
Promne si bradu a přimhouří oči. „Řekla bys o tamté, že je spíš blankytně modrá, nebo chrpově modrá?“
„Tak dost.“ Odhodím modrou a začnu si přes hlavu přetahovat zelenou.
„Vem si tu modrou.“
Zarazím se, jsou mi vidět oči a nos, pusu a bradu mám schované ve flísu.
„Vážně. Zvýrazňuje ti oči.“ Chvíli si ji měřím pohledem, potom odhodím zelenou a udělám, jak říká. Hrabu se ve věcech, najdu rtěnku a zarazím se těsně před tím, než si ji nanesu, když vtom Riley spustí: „Hele, co je? Totiž, ta krize s mikinama, zpocený dlaně, maluješ se, copak se děje?“
„Já se nemaluju,“ řeknu a mám zlost, protože jsem to skoro zakřičela.
„Ne že bych ti chtěla vytýkat chyby v terminologii, Ever, ale rtěnka se počítá. Rozhodně patří mezi malovátka. A ty, drahá sestřičko, ses právě chystala namalovat si pusu.“
Hodím ji zpátky do zásuvky a sáhnu po své obvyklé pomádě, kterou si máznu na rty v jedné voskově mdlé lince.
„Ehm, haló? Tady se ještě pořád čeká na odpověď!“
Semknu rty, vyjdu ze dveří a zamířím dolů po schodech.
„Dobře, jak chceš. Ale nemysli, že mi zabráníš, abych to uhodla,“ řekne, zatímco se plouží za mnou.
„To je mi fuk,“ zamumlám ve vchodu do garáže.
„Takže, víme, že to není Miles, protože opravdu nejsi jeho typ, a taky víme, že to není Haven, protože ona opravdu není tvůj typ, takže mi zbývá –“ Proklouzne zavřenými a zamčenými dveřmi auta rovnou na přední sedadlo, přičemž já se snažím, abych se při tom pohledu neotřásala. „No, řekla bych, že pokud jde o tvůj okruh kamarádů, bude to asi tak všechno, takže mi to prozraď, dám se podat.“
Otevřu dveře od garáže a nasednu do auta po starém způsobu, potom nastartuju a túruju, abych přehlušila její hlas.
„Vím, že něco tajíš,“ zakřičí do rachotu motoru. „Protože, promiň, že to říkám, ale chováš se úplně stejně, jako ses chovala před tím, než jsi sbalila Brandona. Vzpomínáš, jak jsi byla nervózní a paranoidní? Pořád jsi uvažovala, jestli se mu taky líbíš atd. atd. No tak, ven s tím. Kdo je ten nešťastník? Kdo je tvoje příští oběť?“
A v ten moment, kdy to vysloví, mi bleskne před očima obraz Damena, který vypadá tak úžasně, tak sexy, tak k nakousnutí, tak hmatatelně, až jsem v pokušení natáhnout ruku a vzít si ho. Ale místo toho si jenom odkašlu, dám tam zpátečku a zavrčím: „Nikdo. Nikdo se mi nelíbí. Ale věř mi, že to bylo naposled, co jsem tě o něco požádala.“
~~~
Než dojdu na angličtinu, jsem celá vycukaná, nervózní, potí se mi dlaně a zmítají mnou obavy, přesně jak mě obvinila Riley. Ale když uvidím, jak se Damen baví se Stacií, přidám si k už tak dlouhému výčtu svých pocitů ještě paranoidní.
„Ehm, promiň,“ řeknu, protože nemůžu projít kvůli Damenovým úžasně dlouhým nohám, které zaujímají místo obvyklé trapné nástrahy.
On si mě ale nevšímá a dál dřepí na její lavici, a já se dívám, jak jí sahá za ucho a vytahuje poupě růže.
Jediné bílé poupě růže.
Čerstvé, netknuté, zářivé, orosené poupě růže.
A když jí ho podá, ona zaječí tak hlasitě, až by člověk myslel, že jí právě věnoval diamant.
„Ježkovy zraky! No to snad ne! Jak jsi to udělal?“ piští a mává poupětem, aby ho všichni viděli.
Semknu rty a zapíchnu zrak do země, nastavuju si při tom iPod a vyhulím zvuk tak, až ji přestanu slyšet.
„Potřebuju projít,“ zamumlám a podívám se Damenovi do očí, zachytím kratinký záchvěv tepla, načež se jeho pohled změní v led a uhne mi z cesty.
Rázuju ke své lavici, nohy se mi pohybují, jak mají, jedna se předsunuje před druhou, jsem jako živá mrtvola, robot, nějaká tupá strnulá věc, která vykonává svoje naprogramované pohyby, neschopná myslet sama za sebe. Potom si sednu na židli a pokračuju v každodenním rituálu, vytáhnu papír, knížky a pero a předstírám, že nevidím, jak se Damen zdráhá, jak se neochotně vleče, když ho pan Robins přiměje, aby se vrátil na svoje místo.
~~~
„Co to má znamenat, himbajs?“ vyštěkne Haven zahleděná někam přímo před sebe a odhrne si ofinu. Zákaz sprostého klení je jediné novoroční předsevzetí, které kdy dokázala dodržet, ale jenom proto, že jí himbajs připadá legrační.
„Já věděl, že to nevydrží.“ Miles zavrtí hlavou a zírá na Damena, sleduje, jak ohromuje naši elitu svým přirozeným půvabem, kouzelnou propiskou a pitomými, zhimbajsenými poupaty růží. „Já věděl, že je to moc dobrý na to, aby to mohla bejt pravda. Ostatně přesně tohle jsem řek hned první den. Pamatujete si, jak jsem to říkal?“
„Ne,“ zahučí Haven, pohled pořád upřený na Damena. „To si vůbec nepamatuju.“
„No, říkal jsem to.“ Miles si lokne multivitaminu a pokývá hlavou. „Říkal. Jenom jste mě neslyšely.“
Klopím oči k sendviči a krčím rameny, nechce se mi zabředat do debaty o tom, co kdo kdy řekl, a už vůbec nejsem ochotná dívat se kamkoliv poblíž Damena, Stacie nebo kohokoliv jiného u toho stolu. Ještě jsem rozklepaná z angličtiny, kdy se ke mně Damen naklonil, přímo uprostřed prezentace, a podával mi lístek.
Ale jenom proto, abych ho mohla poslat Stacii.
„Pošli si to sám,“ odsekla jsem, protože jsem se toho odmítala dotknout. Divila jsem se, kolik bolesti dokáže způsobit jeden kus papíru ze sešitu složený do trojúhelníku.
„No tak,“ řekl a cvrnkl ho ke mně, takže mi přistál kousek od prstů. „Ručím za to, že tě nechytí.“
„Nejde o to, jestli mě chytí,“ probodla jsem ho pohledem.
„Tak o co jde?“ zeptal se a upřel na mě tmavé oči.
Jde o to, že se toho nechci dotknout! Nechci vědět, co se tam píše! Protože ve chvíli, kdy se toho dotknu prsty, uvidím slova v hlavě – kompletní, smyslný, roztomilý vzkaz plný flirtování a bez obalu. A i když bude dost zlé slyšet to v jejích myšlenkách, můžu si aspoň namlouvat, že je to zkreslené, zředěné jejím tupým mozkem. Ale jestli se toho kousku papíru dotknu, pak budu vědět, že jsou ta slova pravdivá – a já prostě nesnesu, abych je viděla –
„Pošli si to sám,“ řekla jsem nakonec, ťukla do papíru špičkou tužky a shodila ho přes okraj lavice. Štvalo mě, jak mi srdce zabušilo do žeber, když se zasmál a sklonil se, aby ho sebral.
Byla jsem na sebe naštvaná za to, jaký mě zaplavil pocit úlevy, když si papír zastrčil do kapsy, místo aby jí ho poslal.
„Ehm, hola, Země volá Ever!“
Zatřesu hlavou a zamžourám na Milese.
„Ptal jsem se, co se stalo? Totiž, nechci na nic ukazovat prstem, ale ty jsi byla poslední, kdo se s ním dneska viděl…“
Zírám na Milese a přeju si, abych to věděla. Vzpomínám na včerejšek na výtvarce, jak se mi Damen díval do očí, jak mi jeho dotek prohříval kůži, jsem si docela jistá, že mezi námi bylo něco osobního – dokonce přímo magického. Pak si vybavím tu dívku ještě před Stacií, tu fantastickou, povýšenou zrzku v hotelu St. Regis, tu, na kterou jsem šikovně dokázala zapomenout. A připadám si jako blázen, že jsem byla tak naivní, když jsem si myslela, že bych se mu mohla líbit. Protože Damen je zkrátka Damen. Je to hráč. A tohle dělá pořád.
Zadívám se přes jídelní stůl, přesně včas, abych viděla, jak Damen sbírá celou kytici poupat růží ze Staciina ucha, rukávu, výstřihu a kabelky. Potom semknu rty a odvrátím zrak, abych se nemusela dívat, jak se vzápětí obejmou.
„Já nic neudělala,“ řeknu nakonec, stejně zmatená Damenovým podivínským chováním jako Miles a Haven, jenom daleko míň ochotná to přiznat.
Slyším Milesovy myšlenky, jak váží moje slova, jak se snaží rozhodnout, jestli mi má věřit. Pak si povzdechne a řekne: „Připadáš si stejně deprimovaná, odvržená a nešťastná jako já?“
Podívám se na něj a mám chuť se svěřit, přeju si, abych mu mohla říct všechno, celou tu mrzkou směsici pocitů. Jak ještě včera jsem si byla jistá, že mezi námi proběhlo něco významného, jenom abych se dneska probudila a setkala se s tímhle. Ale místo toho jen zavrtím hlavou, posbírám si věci a jdu pryč do třídy, dlouho před tím, než vůbec zazvoní.
~~~
Celou pátou hodinu, kdy je francouzština, promýšlím způsoby, jak se vyhnout výtvarce. Vážně. I když se účastním obvyklého procvičování, rty se mi pohybují a tvoří cizí slova, mám hlavu plnou předstírání bolesti žaludku, nevolnosti, horečky, závrati, chřipky, čehokoliv. Jakákoliv výmluva bude dobrá.
A není to jenom kvůli Damenovi. Protože, abych pravdu řekla, ani nevím, proč jsem se vůbec na ten předmět zapsala. Nemám žádné umělecké schopnosti, moje práce za nic nestojí a stejně se nehodlám stát malířkou nebo co. A navíc, když si k té beztak vrchovaté kombinaci přihodíte ještě Damena, vyjde vám z toho nejenom vážně ohrožený celkový prospěch, ale také sedmapadesát minut rozpaků.
Nakonec tam ale jdu. Hlavně pro to, že je správné tam jít. A tak si vezmu pomůcky a obléknu plášť, dělám to tak zaujatě, že si ze začátku ani neuvědomím, že tam Damen není. A když minuty plynou a není po něm vidu ani slechu, popadnu svoje barvy a zamířím ke stojanu.
Vtom na liště objevím ten pitomý do trojúhelníku složený vzkaz, vyvážený tak, aby nespadl.
Zírám na něj, usilovně se soustředím, až všechno kolem mě potemní a rozostří se. Celá třída se zredukuje do jediného bodu. Veškerý můj svět sestává z dopisu ve tvaru trojúhelníku, který leží na úzké dřevěné římsičce, navrchu naškrábané jméno Stacia. A i když netuším, jak se tam dostal, i když se zběžným pohledem kolem sebe ujistím, že Damen v místnosti není, nechci mít dopis nikde nablízku. Odmítám se téhle drobné nechutné hry účastnit.
Popadnu štětec a vší silou papír odpinknu, dívám se, jak letí vzduchem, než dopadne na podlahu, a vím přitom, že se chovám dětinsky, směšně, hlavně když přijde paní Machadová a zachytí ho rukou.
„Zdá se, že ti něco upadlo!“ řekne melodicky, na tváři zářivý úsměv plný očekávání, protože netuší, že jsem ho tam hodila schválně.
„To není moje,“ zamumlám, zatímco si přerovnávám barvy a říkám si, že ho může dát Stacii sama, nebo, ještě líp, ho může vyhodit.
„Takže je tu ještě jedna Ever, o které nevím?“ zajímá se.
Cože?
Vezmu si vzkaz, kterým přede mnou pohupuje, vpředu stojí Ever načmárané Damenovým nezaměnitelným rukopisem. Netuším, jak se to stalo, nemám pro to žádné logické vysvětlení. Protože vím, co jsem viděla.
Prsty se mi třesou, když ho začnu rozbalovat, rozkládám všechny tři rohy a uhlazuju sklady. Zalapám po dechu, když se objeví do detailu vypracovaná kresbička – detailní kresbička jednoho krásného červeného tulipánu.
2025 ©