18. KAPITOLA

Když dorazím domů ze školy, Damen čeká na schodech před domem a usmívá se tak, že z oblohy mizejí mraky a veškeré pochybnosti se rozplývají.

„Jak ses dostal přes vrátnýho?“ zeptám se, protože jasně vím, že jsem ho nepouštěla dovnitř.

„Kouzlo osobnosti a drahý auto vždycky spolehlivě zafungujou.“ Opráší si sedací část tmavých značkových džínsů a jde za mnou dovnitř. „Tak co, jak ses měla?“

Pokrčím rameny a vím, že porušuju nejzákladnější pravidlo ze všech – nikdy nepouštět do domu cizího člověka –, i když ten cizí člověk je podle všeho můj kluk. „Znáš to, stejný jako vždycky,“ řeknu nakonec. „Ta na supl přísahala, že už se nikdy neukáže, paní Machadová požádala mě, abych už se neukazovala –“ Podívám se po něm a jsem v pokušení dál si vymýšlet, protože Damen zjevně neposlouchá. Sice pokyvuje, jako by poslouchal, tváří se však roztržitě, odtažitě.

Zamířím do kuchyně, strčím hlavu do lednice a zeptám se: „A co ty? Cos dělal?“ Potom mu mlčky nabídnu láhev vody, on ale zavrtí hlavou a usrkne svého červeného pití.

„Byl jsem se projet, zasurfoval jsem si, čekal jsem, až zazvoní, abych se s tebou moh zase vidět.“

„Víš, zrovna tak jsi moh jít do školy a pak bys nemusel na nic čekat,“ namítnu.

„Zítra se pokusím mít to na paměti,“ řekne se smíchem.

Opřu se o pult a otáčím víčkem na své láhvi kolem dokola, nervózní z toho, že jsem s ním sama v tomhle velkém prázdném domě, s tolika nezodpovězenými otázkami a bez představy, kde začít.

„Nechceš jít ven k bazénu?“ řeknu nakonec, protože si myslím, že čerstvý vzduch a otevřený prostor by mi mohly zklidnit nervy.

Zavrtí hlavou a vezme mě za ruku. „Radši bych šel nahoru a prohlídnul si tvůj pokoj.“

„Jak víš, že je nahoře?“ zeptám se s přimhouřenýma očima.

On se ale jenom zasměje: „Nebejvá to tak vždycky?“

Jsem na vážkách, jestli to mám dovolit, nebo najít zdvořilý způsob, jak ho vypakovat.

„Pojď, slibuju, že nebudu kousat,“ zmáčkne mi ruku a má úsměv tak neodolatelný a jeho dotek je tak hřejivý a svůdný, že když ho vedu nahoru, jenom doufám, že tam nebude Riley.

Ta přesně ve chvíli, kdy vystoupáme po schodech, vyběhne z mojí zašívárny a vykřikne: „Boha, je mi to tak líto! Vůbec se nechci hádat – ouha!“ Zarazí se v půlce věty, zírá s otevřenou pusou a očima velkýma jak létací talíře klouže ze mě na Damena a zase zpátky.

Ale já jdu dál do svého pokoje, jako bych ji vůbec neviděla, a doufám, že bude mít dost rozumu na to, aby se ukázala později. Mnohem později.

„Zdá se, žes nechala zapnutou televizi,“ řekne Damen a vejde do zašívárny, zatímco já vrhám zlostné pohledy na Riley, která poskakuje vedle něho, prohlíží si ho od hlavy k patě a oběma zdviženými palci nadšeně ukazuje, co si o něm myslí.

A i když ji očima snažně prosím, aby odešla, dřepne si na gauč a položí si mu nohy na klín.

Vrazím do koupelny, mám na ni vztek, že jí to nedochází, že protahuje svou návštěvu a odmítá zmizet, protože vím, že je jenom otázkou času, než udělá něco praštěného, něco, co nebudu schopná vysvětlit. A tak ze sebe strhnu mikinu a rychle provádím tradiční očistu, jednou rukou si čistím zuby, druhou nanáším kuličkový deodorant, vyplivnu do umyvadla a o pár vteřin později už mám na sobě natažené čisté bílé tričko. Pak si rozpustím ohon, máznu si na rty pomádu, cáknu na sebe trochu parfému a vyběhnu ze dveří, jenom abych zjistila, že Riley tam pořád ještě je a upřeně mu zírá do očí.

„Pojď se podívat na balkon, je z něj nádhernej výhled,“ vyhrknu v zoufalé snaze dostat ho od ní.

„Potom,“ zavrtí hlavou a poklepe dlaní na polštář vedle sebe, přičemž Riley vyskočí a propukne v jásot.

Dívám se na něho, jak tam sedí, nevinný, nic netušící, v domnění, že má pohovku jenom pro sebe, jenže to píchání v uchu, šimrání na koleni a studený závan na krku mu laskavě dopřává moje mrtvá mladší sestra.

„Ehm, nechala jsem si v koupelně vodu,“ řeknu, významně se podívám na Riley, otočím se k odchodu a doufám, že půjde za mnou, jestli nechce, aby byl mazec.

Ale Damen vstane a řekne: „Dovol, já ti ji podám.“

A já sleduju, jak manévruje mezi gaučem a stolem tak, aby se vyhnul Rileyiným rozhoupaným nohám.

Ona pak na mě zírá s otevřenou pusou, já ji probodávám pohledem a v příštím okamžiku je pryč.

„A je to vyřízený,“ utrousí Damen, hodí mi láhev a klidně projde místem, kterým před chvilkou tak opatrně našlapoval. A když si všimne, jak na něj civím, usměje se a řekne: „Co?“

Ale já jenom zavrtím hlavou a upřu pohled na televizi, přičemž si říkám, že to byla jenom shoda okolností. Rozhodně není možné, aby ji viděl.

~~~

„Takže vysvětlil bys mi prosím, jak to děláš?“

Sedíme venku, schoulení na zahradním křesle, právě jsme spořádali skoro celou pizzu, z níž jsem většinu snědla já, protože Damen jí spíš jako topmodelka než jako chlap. Znáte to – zob, zob – postrkat jídlo po talíři – ukousnout si – ještě si zobnout, ale většinou jenom upíjel to svoje pití.

„Jak dělám co?“ zeptá se, zlehka mě drží v náručí, bradou se opírá o moje rameno.

„Jak děláš všechno! Vážně. Nikdy neděláš domácí úkoly, přesto všechno umíš, vezmeš štětec, namočíš ho do barvy a voilà, rázem vytvoříš Picassa, kterej je ještě lepší než sám Picasso! Nejde ti sport? Máš zoufale nekoordinovaný pohyby? No tak, pověz mi to!“

Povzdechne si. „No, nikdy mi moc nešel baseball,“ konstatuje a přitiskne mi rty k uchu. „Ale jsem světová třída v kopaný a dost dobře zvládám surfování, pokud můžu soudit sám za sebe.“

„V tom případě to musí bejt hudba. Máš hudební hluch?“

„Přines mi kytaru a zabrnkám ti melodii. Nebo by stačil třeba i klavír, housle nebo saxofon.“

„Tak co je to? No tak, každej je na něco levej! Řekni mi, co nejde tobě.“

„Proč to chceš vědět?“ zeptá se a přitáhne si mě blíž. „Proč si chceš kazit tu iluzi dokonalosti, kterou sis o mně vytvořila?“

„Protože mi vadí, jak si vedle tebe připadám nevýrazná a nanicovatá. Vážně. Jsem v mnoha směrech hrozně průměrná, prostě chci jenom vědět, že tobě taky něco nejde. No tak, budu pak mít lepší pocit.“

„Ty nejsi průměrná,“ řekne, nos zabořený do mých vlasů, hlas až moc vážný.

Já to ale odmítám vzdát, potřebuju něco, čeho bych se mohla do budoucna chytit, něco, co by ho polidštilo, stačilo by trochu. „Jenom jednu věc, prosím? I kdybys měl lhát, je to pro dobrou věc – pro moji sebeúctu.“

Snažím se otočit, abych na něho viděla, on mě ale sevře pevněji a drží mě na místě, líbá mi špičku ucha a šeptá: „Opravdu to chceš vědět?“

Kývnu, srdce mi divoce buší, krev pulzuje elektřinou.

„Pokulhávám v lásce.“

Zadívám se na ohniště a přemýšlím, co tím asi tak mohl myslet. A i když jsem vážně chtěla, aby mi odpověděl, neznamená to, že jsem chtěla, aby odpověděl takhle vážně. „Ehm, nechtěl bys to trochu rozvést?“ řeknu a nervózně se zasměju, protože si nejsem jistá, jestli to opravdu chci slyšet. Mám strach, že by to mohlo mít něco společného s Drinou – což je téma, kterému bych se radši vyhnula.

Přitiskne se ke mně, dýchá pomalu a zhluboka. A zůstane tak dlouho, až mě napadá, jestli od něj vůbec ještě někdy něco uslyším. Ale nakonec promluví: „Já prostě vždycky skončím tak, že – zklamu.“ Pokrčí rameny a odmítá to dál vysvětlit.

„Ale je ti teprve sedmnáct.“ Vymaním se z jeho objetí a podívám se mu do tváře.

Pokrčí rameny.

„Kolik takovejch zklamání asi tak mohlo bejt?“

Místo odpovědi mě jen otočí zpátky, přiblíží mi rty k uchu a zašeptá: „Pojďme si zaplavat.“

~~~

Další známka toho, jak je Damen dokonalý – v kufru auta si vozí plavky.

„No co, jsme v Kalifornii, jeden nikdy neví, kdy je bude potřebovat,“ prohodí, stojí na kraji bazénu a usmívá se na mě. „Mám v kufru i neopren; neměl bych si ho vzít?“

„To ti nepovím,“ řeknu, šlapu vodu na hluboké straně bazénu, všude kolem stoupá pára. „Na to musíš přijít sám.“

Po malinkých krůčcích se posune až na samý okraj a dělá, že si máčí palec.

„Žádný zkoumání, rovnou se skáče,“ dělám si legraci.

„Vážně můžu skočit?“

„Kufr, placáka, cokoliv,“ zasměju se a sleduju, jak skáče fantastickou šipku, načež se vynoří vedle mě.

„Skvělý,“ řekne, vlasy uhlazené dozadu, kůži mokrou a lesklou, na řasách mu visí drobné kapičky vody. A zrovna když si myslím, že se chystá mě políbit, zase se ponoří pod vodu a plave pryč.

A tak se zhluboka nadechnu, polknu hrdost a plavu za ním.

„To je mnohem lepší,“ prohlásí a přitáhne si mě k sobě.

„Bojíš se na hloubce?“ Usměju se, špičkami nohou se tak tak dotýkám dna.

„Mluvil jsem o tvém oblečení. Měla by ses takhle oblékat častějc.“

Sklopím zrak ke svému bílému tělu v bílých bikinách a snažím se nepřipadat si příliš nejistě vedle jeho dokonale vypracovaného, do bronzova opáleného já.

„Rozhodně je to ohromnej pokrok oproti těm kapucím a džínsům,“ směje se.

Semknu rty, nevím jistě, co na to říct.

„Ty ale nejspíš nemůžeš jinak, mám pravdu?“

Zkoumavě se mu zadívám do obličeje. Z toho, jak to řekl, by se mohlo zdát, že tím myslel něco víc, jako by mohl doopravdy vědět, proč se oblékám, tak jak se oblékám.

„Zjevně tě to ale chrání před zlobou Stacie a Honor. Nemají rády konkurenci.“ Shrne mi vlasy za ucho a pohladí mě po tváři.

„A my spolu v něčem soutěžíme?“ zeptám se a vzpomenu si na to flirtování, na to vytahování poupátek růží, naši hádku se Stacií dneska ve škole, pohrůžku, o které nepochybuju, že ji splní. Dívá se na mě neskutečně dlouho, tak dlouho, že se mi změní nálada a plavu pryč.

„Ever, žádná soutěž nikdy nebyla,“ řekne a vydá se za mnou.

Ale já schovám hlavu pod vodu a plavu ke kraji, chytnu se a vytáhnu se ven, vím, že musím jednat rychle, pokud mám říct svoje, protože ve chvíli, kdy se ke mně přiblíží, se mi slova vypaří z hlavy.

„Jak mám asi cokoliv vědět, když tak rychle měníš postoj?“ namítnu, ruce se mi třesou, hlas mám rozechvělý, lituju, že s tím nemůžu přestat, nechat to být, vrátit ten příjemný, romantický večer, který jsme si užívali. Ale vím, že je potřeba to říct, ať už to bude mít jakékoliv následky. „Prostě, v jednu chvíli na mě koukáš tak – tak, jak to děláš – a vzápětí vidím, jak jsi celý pryč ze Stacie.“ Semknu rty a čekám, co mi na to řekne, dívám se, jak jde z vody a míří ke mně, tak úchvatný, mokrý a lesklý. Mám co dělat, abych popadla dech.

„Ever, já –“ Zavře oči a povzdechne si. A když je zase otevře, udělá ještě jeden krok směrem ke mně. „Nikdy jsem neměl v úmyslu ti ublížit. Opravdu. Nikdy.“ Obejme mě jednou rukou kolem pasu a snaží se mě přimět, abych se k němu obrátila. A když to udělám, když se konečně vzdám, podívá se mi do očí. „Ani jednou jedinkrát jsem se ti nepokusil ublížit. A je mi líto, jestli máš dojem, že jsem si zahrával s tvými city. Říkal jsem ti, že mi tyhle věci moc nejdou.“ Usměje se a zaboří mi prsty do mokrých vlasů, načež vytáhne jediný rudý tulipán.

Zírám na něj, prohlížím si jeho silná ramena, výrazně vymodelovanou hruď, břicho jak valchu a holé ruce. Žádné rukávy, pod kterými by se dalo něco schovat, žádné kapsy, do kterých by se mohlo něco strčit. Jenom jeho nádherné polonahé tělo, plavky, ze kterých kape voda, a v ruce ten pitomý tulipán.

„Jak to děláš?“ zeptám se a zadržím dech, zatraceně dobře vím, že z mého ucha tulipán nevzešel.

„Co jak dělám?“ Usmívá se, ovíjí mi ruku kolem pasu, přitahuje si mě blíž.

„Ty tulipány, růže, to všechno?“ zašeptám a snažím se nevnímat na kůži jeho ruce, to, jak mě jeho dotek prohřívá, jak způsobuje, že jsem ospalá, na pokraji závrati.

„Je to kouzlo.“

Odtáhnu se od něho, sáhnu po ručníku a těsně ho kolem sebe omotám. „Proč nemůžeš nikdy mluvit vážně?“ zeptám se a nechápu, do čeho jsem se to zapletla, uvažuju, jestli ještě není čas vyklidit pozice.

„Já mluvím vážně,“ zamumlá, natáhne si tričko a sáhne po svých klíčkách, zatímco já se klepu ve studeném mokrém ručníku a neschopna slova se dívám, jak míří k bráně, mává mi přes rameno a volá: „Sabine je doma,“ načež zmizí do noci.