Damen bydlí v uzavřeném obytném areálu. Což je drobnost, kterou mi Riley opomněla sdělit. Nejspíš jí to nepřipadalo důležité, protože někomu, jako je ona, by přítomnost ohromných železných vrat a uniformovaných hlídačů stejně nedokázala zabránit ve vstupu. Jenomže podle všeho nezabrání ve vstupu ani někomu, jako jsem já, protože se jenom usměju na vrátnou a řeknu: „Dobrý den, jmenuju se Megan Fosterová. Jedu na návštěvu k Jody Howardové.“ Pak se dívám, jak projíždí obrazovku počítače a hledá jméno, o kterém náhodou vím, že je na seznamu pod číslem tři.
„Dejte si tohle do okýnka na straně řidiče,“ řekne a podá mi žlutý papírek, na kterém vpředu stojí slovo HOST a zřetelně vyznačené datum. „A neparkujte na levé straně ulice, jenom vpravo.“ Kývne a vrátí se do své kukaně, zatímco já projedu otevřenou bránou a doufám, že si nevšimne, jak míjím Jodyinu ulici a mířím k té Damenově.
Už jsem skoro na vrcholku kopce, když uvidím další ulici ze svého seznamu, a poté co zahnu vlevo a vzápětí znovu, zastavím na konci Damenova bloku, vypnu motor a zjistím, že mi ruply nervy.
Vždyť co já jsem to za cvoka? Kterou z holek, co to mají v hlavě v pořádku, by asi napadlo využít svou mrtvou mladší sestru, aby jim pomohla špehovat kluka? Jenomže zase jsme u toho, že v mém životě má všechno k normálu hodně daleko, tak proč by moje vztahy na tom měly být nějak jinak?
Sedím v autě, soustředím se na svůj dech, usilovně se snažím udržet ho v pomalém a pravidelném rytmu, navzdory tomu, že mi srdce buší jak splašené a dlaně mám kluzké potem. A jak se tak rozhlížím po čisté, upravené, blahobytné čtvrti, zjišťuju, že jsem si nemohla vybrat horší den, než je ten dnešní.
Především je horko, svítí sluníčko a je nádherně, což znamená, že všichni buď jezdí na kole, venčí psy, nebo pracují na zahrádkách, a tak mám ty nejhorší možné podmínky pro výzvědy, jaké by si člověk mohl přát. A jelikož jsem se celou cestu soustředila jenom na to, jak se sem dostat, a vůbec mi nepřišlo na mysl, co udělám, až sem dorazím, nemám zkrátka žádný plán.
Jenomže to nejspíš stejně moc nevadí. Vždyť co se může stát nejhoršího? Damen mě přistihne a dospěje k závěru, že jsem magor? Po mém závisláckém, ubohém, zoufalém výstupu dneska ráno už k němu beztak nejspíš dospěl.
Vylezu z auta a zamířím k jeho domu, k tomu úplně na konci slepé ulice, s tropickými rostlinami a pečlivě sestříhaným trávníkem. Ale neplížím se ani se neschovávám, ani nedělám nic, co by upoutalo nechtěnou pozornost, jdu volným krokem ulicí, jako bych měla plné právo tu být, dokud nestojím před jeho velkými dvojitými dveřmi a nezjistím, že nevím, co dál.
Ustoupím o krok zpátky a upřu zrak nahoru do oken, rolety na nich jsou spuštěné, závěsy zatažené, a i když netuším, co řeknu, kousnu se do rtu, stisknu zvonek, zadržím dech a čekám.
Uplyne pár minut a nikdo se neozve, a tak zazvoním znovu. A když pořád neotvírá, zmáčknu kliku, přesvědčím se, že je zamčeno, a vydám se dál po chodníku, ujistím se, že se nikdo ze sousedů nedívá, proklouznu postranní brankou a zmizím za domem.
Držím se blízko u domu, sotva zaznamenám bazén, kytky a úchvatný výhled na zpěněnou vodní hladinu, protože zamířím rovnou k posuvným skleněným dveřím, které jsou, samozřejmě, taky zamčené.
Pak se mi, když si už už chci přiznat porážku a zamířit domů, ozve v hlavě takový naléhavý hlásek – okno, to u dřezu. A taky že ano, najdu je pootevřené tak akorát, abych pod ním prostrčila prsty a otevřela ho dokořán.
Položím ruce na římsu, vší silou se vzepřu a protáhnu dovnitř. A ve chvíli, kdy dopadnu nohama na podlahu, jsem oficiálně překročila všechny meze.
Neměla bych se vydávat dál. Nemám na to nejmenší právo. Měla bych ihned prolézt zpátky a pelášit ke svému autu. Vrátit se do bezpečí svého poklidného domu, dokud ještě můžu. Ale hlásek v hlavě mě pohání dál, a když už mě dostal až takhle daleko, proč nezjistit, kam to povede.
Prozkoumám velikou prázdnou kuchyň, holý obývák, jídelnu bez stolu a židlí a koupelnu, kde je jenom kousek mýdla a jediný černý ručník, a myslím na to, že Riley měla pravdu – je to tu tak prázdné, až to působí opuštěně a strašidelně, nikde žádné osobní připomínky, žádné fotky, žádné knížky. Nic než tmavé dřevěné podlahy, slonově bílé zdi, holé police, lednice nacpaná nespočetným množstvím láhví s tou podivnou červenou tekutinou a nic víc. A když vejdu do místnosti s televizí, vidím plochou obrazovku, o které se Riley zmínila, a pohovku, o které se nezmínila, a obrovský stoh cizích DVD, jejichž názvy nedokážu přeložit. Potom se zarazím dole u schodů, protože vím, že bych měla jít pryč, že už jsem toho viděla víc než dost, ale něco, co nedokážu dost dobře popsat, mě popohání dál.
Sevřu zábradlí, přikrčím se, když pode mnou schody zavržou, jejich vysoký nesouhlasný skřípot zní v tom ohromném prázdném prostoru děsivě nahlas. Pak dorazím na odpočívadlo a ocitnu se přede dveřmi, které Riley našla zamčené. Jenomže tentokrát zůstaly otevřené a je v nich malá škvíra.
Připlížím se k nim, přivolávám hlásek ve svojí hlavě, zoufale potřebuju nějaké vodítko. Ale jediná odpověď, které se mi dostane, je zvuk mého bušícího srdce, když si k němu přitisknu dlaň, a zalapám po dechu, když se dveře otevřou do místnosti tak vyzdobené, tak úzkostlivě uspořádané a tak velkolepé, že působí jako vystřižená z Versailles.
Zarazím se na prahu a mám co dělat, abych to všechno vstřebala. Rafinovaně tkané tapiserie, starožitné koberce, broušené lustry, zlaté svícny, těžké hedvábné závěsy, sametový divan, stůl s mramorovou deskou, na které se vrší tlusté knihy. Dokonce i zdi, celý prostor mezi dřevěným ostěním a štukovou lištou pod stropem, jsou pokryté ohromnými obrazy ve zlatých rámech – a všechny zachycují Damena v kostýmech, které jdou napříč několika stoletími, včetně jednoho, kde sedí na bílém hřebci, u boku stříbrný meč a na sobě přesně takový kabát, jaký měl o halloweenském večeru.
Přistoupím k němu, očima hledám tu díru na rameni, to roztřepené místo, které žertem přičetl na vrub dělostřelecké palbě. Polekám se, když ji přesně na tom místě najdu na obraze, a jak tak po něm přejíždím prstem, fascinovaná, hypnotizovaná, napadá mě, jakou šílenou, promyšlenou boudu to ušil, přičemž sklouznu prsty až úplně dolů, k mosazné tabulce na spodním okraji, na které stojí:
DAMEN AUGUSTE ESPOSITO, KVĚTEN 1775
Obrátím se k obrazu vedle a srdce mi buší, zatímco zírám na portrét Damena bez úsměvu, upnutého ve strohém tmavém obleku, obklopeného modrou barvou. Na tabulce stojí slova:
DAMEN AUGUSTE, JAK HO ZACHYTIL
PABLO PICASSO ROKU 1902
A sousední obraz nese hutnou texturu kudrlinek, které vytvářejí podobiznu označenou cedulkou:
DAMEN ESPOSITO, JAK HO NAMALOVAL
VINCENT VAN GOGH
A tak to jde dál, na všech čtyřech zdech jsou vystavené Damenovy podobizny, jako by je namalovali všichni velcí mistři.
Sklesnu na sametový divan, zrak zamžený, kolena roztřesená, v hlavě mi víří tisíc různých možností, všechny stejně absurdní. Pak popadnu knihu, kterou mám nejblíž, otočím na titulní stránku a čtu:
Pro Damena Augusta Esposita.
Podepsán William Shakespeare.
Upustím ji na zem a sáhnu po další, Větrná hůrka, Damenu Augustovi, podepsána Emily Brontëová.
Každá z těch knih je věnovaná Damenu Augustovi Espositovi, nebo Damenu Augustovi, nebo jenom Damenovi. Všechny podepsané autory, kteří jsou víc než století mrtví.
Zavřu oči a snažím se soustředit na to, aby se mi zpomalil dech, zatímco mi srdce bije jako splašené a ruce se mi třesou, a říkám si, že je to nějaký vtip, že Damen je nějaký ujetý nadšenec zapálený pro historii, sběratel starožitností, padělatel obrazů, který zašel moc daleko. Možná je to ceněné rodinné dědictví, které zůstalo po dlouhé linii prapraprapradědečků, kteří měli všichni stejné jméno a byli si ďábelsky podobní.
Ale když se znovu rozhlédnu kolem, přeběhne mi po zádech mráz na znamení nepopiratelné skutečnosti – tohle nejsou jenom nějaké starožitnosti, ani to není dědictví. Je to Damenův osobní majetek, oblíbené poklady, které nashromáždil v průběhu let.
Vrávoravě se postavím na nohy a klopýtám do haly, jsem celá roztřesená, nejistá, nemůžu se dočkat, až budu pryč z téhle strašidelné místnosti, z toho odporného, nabubřelého, přeplácaného mauzolea, z domu, který připomíná kryptu. Chci odtud být, co nejdál to jen půjde, a nikdy, nikdy v životě, za žádných okolností se sem už nevrátit.
Zrovna když dospěju na poslední schod, uslyším hlasitý, pronikavý výkřik, po kterém následuje dlouhé přidušené sténání, a zcela bez rozmyslu se otočím a řítím se rovnou za ním, přeženu se na druhý konec haly a proběhnu dveřmi, a tam na podlaze najdu Damena, šaty má potrhané a z obličeje mu kape krev, pod ním se zmítá a sténá Haven.
„Ever!“ vykřikne Damen, vyskočí na nohy a zadrží mě. Bráním se, peru se s ním a kopu, jak se k ní zoufale snažím dostat.
„Cos jí to udělal?“ zavřísknu a koukám z jednoho na druhého, vidím její bledou pleť, její oči, které se obracejí v sloup, a vím, že není času nazbyt.
„Ever, prosím tě, přestaň,“ řekne Damen, jeho hlas zní nějak moc jistě, až moc odměřeně na to, že okolnosti svědčí proti němu.
„COS JÍ TO UDĚLAL?“ ječím, kopu, mlátím ho, koušu, vřískám, škrábu, využívám veškeré svojí síly, na něj to ale nestačí. Jenom stojí, drží mě jednou rukou a přijímá moje rány, sotva hne brvou.
„Ever, prosím tě, dovol, abych ti to vysvětlil,“ řekne a uhne před mýma zuřivě kopajícíma nohama, kterýma mířím přímo na něj.
Jak tak zírám na svoji kamarádku, která mohutně krvácí a tvář se jí křiví bolestí, najednou si uvědomím strašlivou věc, až mnou projede zachvění – tak proto se snažil držet si mě od těla!
„Ne! Tak to vůbec není. Vykládáš si to úplně špatně. Ano, nechtěl jsem, abys tohle viděla, ale není to tak, jak si myslíš.“
Drží mě vysoko nad zemí, nohy se mi klátí jako hadrové panence, a navzdory všem mým ranám a odporu mu ani nevyrazil pot.
Ale o Damena se teď nestarám. Dokonce nemyslím ani na sebe. Jediná, na kom mi záleží, je Haven, které začínají modrat rty a dech jí povážlivě slábne.
„Cos jí to udělal?“ Probodávám ho pohledem s veškerou nenávistí, kterou v sobě dokážu vybudit. „Cos jí to udělal, ty magore?“
„Ever, prosím tě, potřebuju, abys mě vyslechla,“ naléhá na mě, prosí mě očima.
A navzdory veškeré své zlosti, navzdory zvýšené hladině adrenalinu pořád ještě dokážu cítit to hřejivé, pozvolné chvění, které mi jeho ruce působí na kůži, a bojuju jako ďas, abych ho nevnímala. Ječím a vřískám a kopu nohama, mířím na jeho nejcitlivější místo, ale nikdy se netrefím, protože je mnohem rychlejší než já.
„Nemůžeš jí pomoct, věř mi, jedině já jí dokážu pomoct.“
„Ty jí nepomáháš, ty ji zabíjíš!“ křičím.
Zavrtí hlavou a podívá se na mě, jeho tvář působí unaveně, když řekne: „To sotva.“
Znovu se pokusím od něho odtáhnout, ale je to k ničemu, nemůžu ho přemoct. A tak přestanu, nechám své tělo zmalátnět a poraženecky zavřu oči.
Myslím si při tom: Tak takhle se to stane. Takhle sejdu ze světa.
A jakmile Damen povolí své sevření, vší silou vykopnu a moje bota zasáhne cíl, on mě pustí a já dopadnu na podlahu.
Skočím k Haven, prsty sklouznu k jejímu zkrvavenému zápěstí a hledám tep, oči upírám na dvě malé dírky uprostřed jejího strašidelného tetování a přitom ji prosím, aby nepřestávala dýchat, aby vydržela.
A sotva sáhnu po telefonu, abych zavolala tísňovou linku, Damen ke mně přistoupí zezadu, vytrhne mi telefon z ruky a řekne: „Doufal jsem, že tohle nebudu muset udělat.“
2025 ©