Když se druhý den ráno chystám do školy, Riley je usazená na mém prádelníku, oblečená jako Wonder Woman, a sype ze sebe tajemství celebrit. Protože už začala být znuděná sledováním každodenních frašek našich bývalých sousedů a přátel, zaměřila se na Hollywood, což jí umožňuje propírat tu špínu líp než kterémukoliv bulvárnímu plátku ze supermarketu.
„No neříkej!“ zírám na ni s otevřenou pusou. „Tomu nevěřím! Miles se zcvokne, až tohle uslyší!“
„To si vůbec neumíš představit.“ Vrtí hlavou, černé kudrny jí létají ze strany na stranu, vypadá přesyceně, unavená životem, jako někdo, kdo toho už viděl moc – a pak ještě spoustu dalších věcí. „Je to úplně jinak, než se zdá. Vážně. Je to jenom jedna velká iluze, stejně falešná jako ty filmy, co točej. A věř mi, všichni ti novináři se můžou ztrhat, aby zachovali všechny ty jejich špinavý tajnůstky – v tajnosti.“
„Koho dalšího jsi ještě špehovala?“ zeptám se zvědavě. Divím se, proč mě nikdy nenapadlo zkusit se naladit na jejich energii, když se dívám na televizi nebo si listuju nějakým časopisem. „Co třeba –“
Zrovna se chci zeptat, jestli jsou pravda drby o mojí nejoblíbenější herečce, když do pokoje strčí hlavu Sabine a zeptá se: „Co třeba co?“
Podívám se po Riley a vidím, jak se ohýbá smíchy, pak si odkašlu a řeknu: „Ehm, nic, já nic neříkala.“
Sabine se na mě podívá úkosem, Riley zavrtí hlavou a poznamená: „To bylo dobrý, Ever. Vážně přesvědčivý.“
„Potřebovala jsi něco?“ zeptám se, otočená zády k Riley, a soustředím se na pravý důvod Sabininy návštěvy – dostala pozvání na víkend a neví jistě, jak mi to má říct.
Vejde do mého pokoje, trochu moc vzpřímená, krok nepřirozeně toporný, pak se zhluboka nadechne a posadí se na kraj mojí postele, prsty nervózně popotahuje za uvolněnou nit na modré bavlněné peřině a uvažuje, jak začít. „Jeff mě pozval někam na víkend.“ Obočí se jí spojí. „Ale myslela jsem, že bych to měla nejdřív probrat s tebou.“
„Kdo je Jeff?“ zeptám se, nasadím si náušnice a otočím se k ní. Sice už to vím, přesto mám pocit, že bych se měla pořád ptát.
„Viděla ses s ním na tom večírku. Byl za Frankensteina.“ Podívá se po mně, mysl zahalenou pocitem viny, připadá si jako nedbalá opatrovnice, příklad špatně splněné role, i když jí to neovlivnilo auru, která je pořád jasně a vesele růžová.
Nacpu si knížky do báglu, snažím se získat čas, abych se mohla rozhodnout, co udělám. Na jednu stranu, Jeff není tím, za koho ho považuje. Ani zdaleka. Ačkoliv z toho, co doopravdy vidím, ji má vážně rád a myslí to s ní dobře. A už je to tak dávno, co jsem ji viděla naposledy takhle šťastnou, že nemám sílu jí to říct. Kromě toho, jak bych to asi zaonačila?
Ehm, promiň, myslíš tamtoho Jeffa? Pana Rádoby Investičního Bankéře? Tak to není chlap, za jakého ho považuješ. Vlastně ještě pořád bydlí u matky! Jenom se mě neptej, jak vím, co vím – prostě věř, že to vím.
Ne. Uch uch. To nemůžu. Kromě toho, vztahy se vždycky nějak vyvrbí – po svém – když nastane ten správný čas. A ne že bych neměla svůj vlastní problém se vztahem, který potřebuju řešit. Prostě, když se teď věci kolem Damena začínají usazovat, když si začínáme být bližší a já se s ním cítím víc jako se svým klukem, napadlo mě, že možná nastal čas, abych ho přestala od sebe odhánět. Možná nastal čas, abychom udělali další krok. A když bude Sabine na pár dní z města, no, to je příležitost, která se nemusí jen tak znovu naskytnout.
„Jen jeď! Užij si to!“ řeknu nakonec v dobré víře, že se časem o Jeffovi dozví pravdu a posune se v životě o něco dál.
Usměje se, stejným dílem cítí nadšení i úlevu. Vstane z mojí postele a vykročí ke dveřím, pak se zarazí a řekne: „Odjíždíme dneska, po práci. Má dům nahoře v Palm Springs a je to tam necelé dvě hodiny jízdy, takže kdybys cokoliv potřebovala, nebudeme moc daleko.“
Oprava, jeho matka má dům v Palm Springs.
„V neděli budeme zpátky. A Ever, jestli si chceš pozvat kamarády, je to v pohodě, ačkoliv – je třeba to rozebírat?“
Ztuhnu, vím přesně, kam rozhovor směřuje, a napadne mě, jestli mi snad nečetla myšlenky. Pak si ale uvědomím, že se jen snaží být zodpovědnou dospělou osobou a plnit svou novou roli „rodiče“, zavrtím hlavou a řeknu: „Věř mi, to všechno už mám probraný.“
Pak popadnu bágl a protočím panenky na Riley, která tancuje na mém prádelníku a prozpěvuje: „Mejdan! Mejdan!“
Sabine kývne, zjevně cítí skoro stejně velkou úlevu jako já, že hovor o S-E-X-U nebude. „Uvidíme se v neděli.“
„Jo,“ řeknu a zamířím dolů po schodech. „Na viděnou v neděli.“
~~~
„Přísahám bohu, že kope za tvůj tým,“ řeknu, zajedu na parkoviště a dlouho před tím, než ho doopravdy uvidím, cítím hřejivé, líbezné chvění Damenova pohledu.
„Já to věděl!“ přikývne Miles. „Já věděl, že je gay. Prostě jsem to poznal. Kdes to slyšela?“
Zarazím se, protože vím, že v žádném případě nemůžu vyzradit svůj skutečný zdroj a přiznat, že moje mrtvá sestra je teď svrchovanou odbornicí na Hollywood. „Ehm, už si to nepamatuju,“ zamumlám a vylezu z auta. „Jenom vím, že je to pravda.“
„Co je pravda?“ zeptá se s úsměvem Damen, zatímco se blíží rty k mé tváři.
„Jo –“ spustí Miles.
Já ale zavrtím hlavou a utnu ho, protože se mi nechce takhle zkraje naší rozehrané partie odhalit své povrchní já posedlé celebritami. „To nic, my jsme jen tak, ehm, slyšels, že Miles hraje Tracy Turnbladovou v Hairspray?“ zeptám se a spustím nesourodou směsici vět a nesouvislých nesmyslů, dokud nám Miles konečně nezamává na rozloučenou a nezamíří do třídy.
Jakmile je pryč, Damen se zastaví a řekne: „Hele, já mám lepší nápad. Pojďme na snídani.“
Sdělím mu pohledem, že se zbláznil, a jdu dál, ale nedostanu se moc daleko, protože mě chytne za ruku a stáhne mě zpátky.
„No tak,“ naléhá, dívá se mi do očí a nakažlivě se směje.
„To nemůžeme,“ zašeptám a úzkostně se rozhlédnu, vím, že zbývají jen minuty, a přijdeme pozdě, a nechci, aby to bylo ještě horší. „Navíc já už jsem snídala.“
„Ever, prosím tě!“ Padne na kolena, ruce sepjaté, v rozšířených očích prosebný výraz. „Prosím, nenuť mě tam chodit. Jestli máš v sobě kouska citu, nebudeš mě k tomu nutit.“
Semknu rty a snažím se nesmát. Vidět svého úchvatného, elegantního a chytrého kluka na kolenou je pohled, který bych nikdy nečekala, že uvidím. Ale potom jenom zavrtím hlavou a řeknu: „Ale jdi, vstávej, už bude zvo –“ A ještě ani nedokončím větu, když opravdu zazvoní.
Damen se usměje, vstane, oklepe si džínsy a pak mě vezme kolem pasu. „Víš, co se říká, lépe vůbec než pozdě.“
„Kdo to říká?“ zeptám se. „Řekla bych, že ty.“
Pokrčí rameny. „Hmmm, možná jsem to já. Nicméně můžu ti zaručit, že jsou mnohem lepší způsoby, jak strávit ráno. Protože, Ever,“ pronese a stiskne mi ruku, „my tohle nemusíme. A ty nemusíš nosit tohle.“ Sundá mi sluneční brýle a stáhne kapuci. „Víkend začíná právě teď.“
Napadá mě milion dobrých a pádných důvodů, proč bychom rozhodně neměli chodit za školu, proč by měl víkend počkat až do tří, stejně jako kterýkoliv jiný pátek, jenže když na mě upře pohled, oči tak hluboké a vyzývavé, nerozmýšlím se a skočím do toho po hlavě.
Skoro nepoznávám zvuk vlastního hlasu, když se slyším, jak říkám: „Rychle, než zamknou bránu.“
~~~
Jedeme dvěma auty. Protože i když jsme to nevyslovili, je dost jasné, že nemáme v plánu se vracet. A tak jedu za Damenem po rozmáchlých zatáčkách Pobřežní cesty, zírám na dramatický pás pobřeží, čisťounké pláže a tmavě modré vlny a srdce mi přetéká vděčností, připadá mi, že mám ohromné štěstí, že tu žiju, že můžu tohle úchvatné místo nazývat svým domovem. Pak si ale vzpomenu, jak jsem se sem dostala – a rázem je po nadšení.
Damen zahne prudce doprava a já zajedu na místo vedle něho, usmívám se, když mi přijde otevřít dveře auta. „Už jsi tu někdy byla?“ zeptá se.
Upřu zrak na boudu z bílých prken a zavrtím hlavou.
„Já vím, říkalas, že nemáš hlad, ale jejich koktejly jsou bezkonkurenční. Rozhodně bys měla ochutnat datlovou ovomaltinu nebo koktejl s čokoládou a burákovým máslem, nebo obojí. Zvu tě.“
„Datle?“ Nakrčím nos a udělám obličej. „Ehm, nerada to říkám, ale to zní příšerně.“
On se však jenom zasměje a táhne mě k pultu, objedná od každého jeden a pak je donese k modře nalakované lavičce, kde se posadíme a koukáme dolů na pláž.
„Tak kterej ti chutná víc?“ zeptá se.
Znovu z každého ochutnám, ale jsou tak husté a krémovité, že z nich sundám víčka a použiju lžičku. „Oba jsou vážně dobrý. Ale kupodivu mi asi víc chutná ten datlovej.“ Jenže když mu ho přistrčím, aby taky mohl ochutnat, zavrtí hlavou a strčí mi ho zpátky. A na tom drobném gestu je něco, co mnou projede jako kopí.
Zkrátka na něm je něco zvláštního, něco víc než jenom ty podivné kouzelnické triky a mizení. Prostě, když už nic, ten kluk nikdy nejí.
Ale než to stačím domyslet, sáhne po brčku a dlouze a z hloubky si cucne, a když se ke mně nakloní, aby mě políbil, rty má studené jako led.
„Pojďme dolů na pláž, co říkáš?“
Vezme mě za ruku a jdeme po pěšině, podáváme si koktejly sem a tam a občas do sebe ťukneme rameny, většinou ale usrkávám hlavně já. Pak dojdeme dolů na pláž, sundáme si boty, vyhrneme nohavice a jdeme podél břehu, necháváme si chladnou vodou omývat prsty u nohou a ošplíchávat holeně.
„Surfuješ?“ zeptá se Damen, vezme prázdné kelímky a zasune je do sebe.
Zavrtím hlavou a přejdu přes hromadu kamení.
„Nechtěla bys lekci?“ usmívá se.
„V týhle vodě?“ Zamířím k náspu suchého písku, prsty u nohou mám znecitlivělé a promodralé už jenom od toho, jak jsem se krátce omočila. „Ne, díky.“
„No, myslel jsem, že si vezmeme neopreny,“ řekne a jde nahoru za mnou.
„Jenom kdyby byly podšitý kožešinou,“ zasměju se a uhladím písek nohou, dělám místo, kam bychom si mohli sednout.
On mě ale vezme za ruku a vede mě pryč, až kolem tůněk, které tam zůstaly po přílivu, a do skryté přírodní jeskyně.
„Vůbec jsem netušila, že tady je,“ žasnu a rozhlížím se po hladkých skalních stěnách, čerstvě uhrabaném písku a ručnících a surfovacích prknech složených v rohu.
„To neví nikdo. Proto tu taky ještě jsou všechny moje věci. Splývá se skálou, většina lidí projde těsně kolem, aniž by si jí vůbec všimli. Jenomže většina lidí prostě prožije celej život a za celou dobu si nevšimne, co má pod nosem.“
„A jaks ji našel?“ zeptám se a uvelebím se na velkou zelenou deku, kterou rozložil uprostřed.
Pokrčí rameny. „Řek bych, že nejsem jako většina lidí.“
Lehne si vedle mě, pak mě taky stáhne dolů. S hlavou podepřenou dlaní na mě tak dlouho upřeně kouká, až chtě nechtě upadnu do rozpaků.
„Proč se schováváš pod těma vytahanejma džínama a kapucama?“ zašeptá, prsty mě pohladí po tváři a shrne mi vlasy za ucho. „To nevíš, jak jsi krásná?“
Semknu rty a odvrátím se, taková citlivost se mi líbí, přeju si ale, aby toho nechal. Nechci dojít až tak daleko, že budu muset o sobě něco vysvětlovat, hájit se, proč jsem taková, jaká jsem. Zjevně bych se mu líbila taková, jaká jsem bývala, ale na to už je pozdě. Tamta holka umřela a místo ní jsem tu zůstala já.
Uklouzne mi slza a stéká po tváři, a tak se pokusím otočit, protože nechci, aby to viděl. On mě ale drží pevně a nechce mě pustit, smazává můj smutek lehkými doteky svých rtů, než je spojí s mými.
„Ever,“ zasténá, hlas zastřený, oči planoucí, zvolna se přesouvá, až leží úplně přese mě, z váhy jeho těla na mě přechází uklidňující teplo, které se brzy mění v žár.
Zlíbám linku jeho čelisti, hranatou bradu, nadechuju se krátce a povrchně, lapám po dechu, když cítím stisk jeho stehen a to, jak se proplétají s mými, přičemž ve mně vyvolávají všechny ty pocity, které jsem se tak usilovně snažila popírat. Ale už jsem unavená bojem, unavená z věčného popírání něčeho. Jediné, co chci, je být zase normální. A co by mohlo být normálnější než tohle?
Zavřu oči, zatímco mi stahuje mikinu, vzdávám se, poddávám se, dovoluju mu rozepnout mi džínsy a stáhnout i ty. Nebráním se tlaku jeho dlaní a ofenzivě jeho prstů, říkám si, že ten nádherný pocit, to snové kypění, které se ve mně vzdouvá – může být jedině Láska.
Ale když ucítím, že se zahákl palci za gumičky mých kalhotek a začíná je stahovat dolů, prudce se posadím a odstrčím ho. Část mého já chce pokračovat a přitáhnout si ho zpátky k sobě – jenomže ne tady, ne teď a ne takhle.
„Ever,“ zašeptá a snaží se mi podívat do očí. Já ale jenom zavrtím hlavou a odvrátím se, cítím, jak mě obepíná jeho úžasné hřejivé tělo, když se rty těsně u mého ucha říká: „To je dobrý. Vážně. Teď spi.“
~~~
„Damene?“ Obrátím se, mžourám do matného světla a rukou prohmatávám prázdné místo vedle sebe. Znovu a znovu šátrám dlaní po dece, dokud se neujistím, že tam opravdu není. „Damene?“ zavolám znovu a rozhlédnu se po jeskyni, ale jedinou odpovědí mi je vzdálený hukot tříštících se vln.
Natáhnu si mikinu a vyklopýtám ven, upírám oči do pohasínajícího odpoledního světla, propátrávám pláž, čekám, že ho někde najdu.
Ale když ho nikde nevidím, zalezu zase dovnitř, a když na báglu najdu vzkaz, který mi tam nechal, rozložím ho a čtu:
Šel jsem si zasurfovat.
Hned jsem zpátky.
D
Vyběhnu zase ven, vzkaz pořád v ruce, pobíhám sem tam po břehu, očima hledám surfaře, hlavně toho jednoho. Ale ti dva, které se mi podaří zahlédnout, jsou blonďáci a mají světlou pleť, tudíž je jasné, že ani jeden z nich není Damen.
2025 ©