micuda122.blogerka.cz

JEŠTĚ DLOUHO POTOM, CO MI BALTHAZARArovo auto zmizelo z dohledu, jsem zůstala na místě a bezmocně hleděla do dálky. Neměla jsem žádný důvod zůstávat venku, ale vypadalo to, že ve vinném sklepě budu strašit už navěky, a tak se mi tam vůbec nechtělo. číst dál

„TO TA BALTHAZAROVA ŠÍLENÁ SESTRA, ŽE JO?“ prohlásil Vic, když jsme vyběhli z vinného sklepa k jeho autu. Nedaleká pouliční lampa zářila do noci a odrážela na příjezdové cestě jeho dlouhý stín; já už jsem žádný neměla. „Lucas a Balthazar jsou v koncích. Je tam spousta zatracenejch upírů, co? Pochopil jsem to správně?“ číst dál

TAKŽE PŘÍZRAKY SE DOMNÍVALY, ŽE NA MĚ MAJÍ nárok? No, tak to se mýlily a já jsem měla v úmyslu jim to dokázat. číst dál

VŠECHNO PŘESTALO DÁVAT SMYSL – TO JE alespoň jediný způsob, jak to dokážu popsat. Pořád jsem si uvědomovala, že existuje zemská přitažlivost, protože jsem cítila rozdíl mezi nebem a zemí, ale jako by se mě netýkala. Pohybovala jsem se nahoru a dolů a někdy jsem měla pocit, že dělám obojí najednou. číst dál

„MĚLI BYCHOM SE TOHO AUTA ZBAVIT,“ PRONESLA jsem. číst dál

DOMŮ JSME SE Z KLINIKY VRÁTILI AŽ PŘED západem slunce. Lucas mě odnesl do postele a společně jsme přemýšleli, co budeme dělat. Vyprávěla jsem mu, co se odehrálo na klinice, jak sestra zpanikařila, když mi naměřila tak nízkou teplotu. číst dál

CHARITY SE VYDALA K NÁM. SVĚTLÉ, VLNITÉ vlasy jí splývaly kolem obličeje, takže vypadala ještě mladší než obvykle. Měla na sobě krajkové šaty bez rukávů, které byly kdysi pravděpodobně bílé, ale teď byly šedé a umazané od krve. Všimla jsem si jejích bosých nohou a notně oprýskaného laku na nehtech. Vypadala stejně zmateně a rozmrzele jako malé dítě, které někdo vyruší ze spánku. číst dál

LUCAS MI NATŘEPAL POLŠTÁŘE POD HLAVOU a přikryl mě několika dekami. „Jseš si jistá, že ti nic není?“ zeptal se mě už asi po osmdesáté během uplynulých dvou hodin. číst dál

„TO NENÍ VTIPNÝ,“ OPAKOVALA JSEM UŽ počtvrté, ale zároveň jsem se přitom neubránila úsměvu. číst dál

BALTHAZAROVl PŘÁTELÉ NÁS NASMĚROVALI na místo, odkud jezdil autobus, který rozvážel hlavně nové přistěhovalce z Asie do práce v různých čínských restauracích po celém východním pobřeží. V autobuse mířícím do Philadelphie však sedělo i několik postarších lidí a spousta studentů s laptopy na kolenou. číst dál

„VZPOMÍNÁŠ SI VŮBEC NA MINULÝ ROK?“ ŘEKLA jsem, když jsme přijížděli po dlouhé štěrkové cestě k Vicově domu z cihel. Vypadal tak velkolepě, že by mě určitě ohromil, kdybych v tu chvíli nebyla strachy celá bez sebe. „Jak mě pronásledovaly přízraky?“ číst dál

BYLY ČTYŘI HODINY RÁNO A VÝBĚRČÍ BUDKA v metru byla prázdná. Revizor si pravděpodobně odešel na chvíli zdřímnout, a tak jsme přeskočili turnikety a čekali, až přijede metro. číst dál

„POČKEJTE,“ ŘEKLA JSEM A NAPŘÁHLA K NIM ruce. „Vyslechněte nás.“ číst dál

„MŮŽU SE TĚ ZEPTAT NA NĚCO OSOBNÍHO?“ nadhodila Raquel. číst dál

Balthazar - můj doprovod na podzimním plese, ten, který mě nesčetněkrát odvezl za Lucasem, můj přítel a málem také můj milenec - tu ležel v bezvědomí jako zajatec Černého kříže. Na nohou i rukou měl pouta. Ani jeho upíří schopnosti mu nemohly pomoct uniknout, navíc byl zraněný a vyčerpaný. Pochybovala jsem, že mu Černý kříž dá čas na zotavenou. Byl jim vydán na milost a nemilost. číst dál