„MĚLI BYCHOM SE TOHO AUTA ZBAVIT,“ PRONESLA jsem.
„Zpomal, ano?“ Lucas se rukama opíral o palubní desku, jako by se bál, že každým okamžikem sjedeme do příkopu. Jeho obavy byly celkem oprávněné. Ve škole mi sice řízení šlo na výbornou, ale teď jsem netušila, kam mám jet a navíc jsem se celá třásla, takže jsem nad autem neměla úplnou kontrolu. „Nemyslím si, že by ho upíři vystopovali. Zaparkujeme ho za domem, aby nebylo vidět z ulice. Teď se potřebujeme dostat domů co nejrychleji.“
„Jenže tohle auto nepatří upírům! Vždyť víš, že ho ukradli. To znamená, že jestli nás zastaví policie, bude si myslet, že jsme ho ukradli my.“
„Nezastaví nás, když zpomalíš a přestaneš řídit jako šílenec.“ Lucas mi položil ruku na rameno. „Dýchej zhluboka. No tak. A, hej – tady odboč doleva.“
Když jsem odbočila, zjistila jsem, že tudy jezdíme autobusem k Vicovu domu, našemu dočasnému bydlišti. To mi pomohlo se trochu uklidnit. Věděla jsem, že se auta budeme muset časem zbavit, ale prozatím jsme byli v bezpečí.
Dojeli jsme až na konec příjezdové cesty a pokračovali dál přes dokonale udržovaný trávník. Doufala jsem, že ho pneumatiky moc neponičí. Zastavila jsem až za domem.
Návrat do tmavého, tichého vinného sklepa mi připadal zvláštní. Nešlo o to, že by se tu udála nějaká změna, spíše jsem cítila, že jsem se změnila já. Sundala jsem si sandály a třesoucíma se rukama si rozpustila vlasy.
Lucas se opřel rukama o zeď a sklonil hlavu, jako kdyby mu došly už i poslední zbytky sil. Zápěstí měl pořád červená od kabelů, kterými ho svázali. Pohlédla jsem na siluetu jeho širokých ramen a zachvěla se.
Podívala jsem se na svá zápěstí, na nádherný náramek, který mi dal Lucas. Dárek k mým narozeninám – krásná vzpomínka na den, který jako by se odehrál před mnoha lety a ne před několika hodinami.
„Charity tě nepřestane hledat,“ řekl Lucas. „Je tebou posedlá. Rozhodla se, že tě využije jako štít, aby se k ní Balthazar nedostal.“
„To je jedno,“ zašeptala jsem.
„Bianco, nemůžeme zůstat ve Philadelphii. Musíme ostud pryč. Kam, to nevím –“
„Dnes večer to nebudeme řešit,“ trvala jsem na svém.
Lucas se ke mně otočil a chtěl něco namítnout, ale pak se naše pohledy střetly a on si to rozmyslel. Položila jsem mu ruku na prsa, abych cítila jeho dech a tep jeho srdce.
Jsme naživu, pomyslela jsem si. Tohle jsou důkazy, že stále žijeme.
„Bianco –“
„Pšt.“
Obkroužila jsem prsty jeho rty, křivku jeho krku a ohryzek. Cítila jsem, jak se mu s každým dotykem zrychluje dech, ale stále byl příliš daleko. Třesoucíma se rukama jsem mu sundala tričko, objala ho kolem pasu a položila mu hlavu na hruď. Slyšela jeho puls, který zněl stejně jako zvuk moře v mušli. Ale ani to mi nestačilo.
„Pojď blíž,“ zašeptala jsem a přitáhla ho k sobě. Začali jsme se líbat a Lucas se mi snažil svléknout šaty. Pomohla jsem mu, aniž bychom přerušili náš polibek, protože jsem se ho nechtěla přestat dotýkat.
Šaty spadly na zem a naše nahá těla se k sobě přimkla. Jediné, co jsem vnímala, byla dřevitá vůně Lucasovy pokožky. Měla jsem teď na sobě jen korálový náramek, který zářil do tmy, když mě Lucas zvedl a odnesl do postele.
Ráno jsem se cítila strašně. Pravděpodobně proto, že mě předešlý den honili upíři a padal na mě zmrzlý déšť, takže jsem promrzla na kost, ale Lucas si o mě dělal vážné starosti.
„Říkala jsi, že se poslední dobou cítíš opravdu špatně.“ Položil mi dlaň na čelo, ale celkem zbytečně, protože jeho tělesná teplota byla skoro vždycky vyšší než moje. „Máš ještě závratě?“
„Ještě jsi mě ani nepustil z postele. Jak mám vědět, jestli se mi bude motat hlava?“ Ukázala jsem na svou přikrývku a polštáře pod hlavou. „Většinou musíš vstát, abys to poznal.“
„Jen mě to znepokojuje.“
„No, to mě taky, ale nechci, aby ses kvůli tomu trápil.“
Lucas ztěžka dosedl na kraj postele a dal si hlavu do dlaní. „Miluju tě, Bianco. To znamená, že o tebe mám strach. Něco se s tebou děje, a ani jeden z nás neví co. Musíme si promluvit s nějakými upíry, ale rozhodně ne s těmi, na které jsme narazili včera.“
„Přemýšlela jsem o tom, že bych se obrátila na mámu a tátu. Ne proto, že bych chtěla – i když vlastně ano – hrozně moc –“ přiznala jsem.
Lucas mě vzal za ruku, aby mi dal najevo, že mě chápe.
„– ale myslím, že by nás nevyslechli.“ Vadilo mi, že takhle uvažuju, ale cítila jsem, že mám pravdu. Mí rodiče by na můj telefonát reagovali jen jediným způsobem: Přišli by si pro mě. Udělali by cokoli, aby nás od sebe s Lucasem odloučili a pravděpodobně by se mě snažili přinutit, abych se stala upírem stejně jako oni.
Lucas to chvíli zvažoval a zdálo se, že svůj vlastní návrh říká nahlas jen nerad. „No a co Balthazar?“
Věděla jsem, jak je pro něho těžké přiznat, že Balthazar by mi mohl pomoct. Ale tuhle možnost už jsem taky vyloučila. „Ptala jsem se ho na to loni ve škole. Neví, co se stane narozeným upírům, když nedokončí přeměnu.“
„Sakra.“ Lucas se zvedl z postele a začal chodit sem a tam. Pozorovala jsem ho zpod přikrývek. Zapomeň na to, chtěla jsem mu říct. Možná o nic nejde. Unikli jsme Charity, a tak bychom měli spíš slavit!
Snažila jsem se předstírat, že je všechno v pořádku, ale jedním z důvodů, proč jsem o tom Lucasovi řekla, vlastně bylo, že už jsem dále předstírat nemohla. Bylo na čase se tomu postavit čelem.
Lucas se najednou zastavil. „Myslíme si, že tohle nějak souvisí s tvou upíří stránkou. Ale co když ne? Třeba jsi jen nemocná. Třeba máš zápal plic nebo něco takového.“
„Je to možné. Taky mě to napadlo.“ Úplní upíři nikdy nechytli žádný virus ani je nesklátil zánět slepého střeva, ale když jsem vyrůstala, bývala jsem nachlazená nebo mě bolelo břicho stejně jako ostatní děti. Posledních pár let jsem však byla zdravá a mí rodiče tvrdili, že můj imunitní systém je odolnější díky mým upířím vlastnostem. Ale přesto jsem mohla onemocnět jako kdokoli jiný.
„Dana přechodila zápal plic před několika lety. Ztratila chuť k jídlu, sílu a tak. Třeba tě potkalo to samé.“
„Možná.“ Tahle představa se mi opravdu zamlouvala. Vlastně až moc, protože nikdo by si neměl přát dostat zápal plic, ale pro mě to představovalo tu lepší alternativu.
Lucas se znovu posadil ke mně na postel a vypadal veseleji než od naší návštěvy planetária. „Takže tě odvezeme k doktorovi. Prohlédne tě a zjistí, co ti je.“
Znělo to jako dobrý nápad, až na jednu věc. „Můžeme si dovolit doktora?“ zeptala jsem se váhavě.
„Máme dost peněz na to, abychom mohli zajít na kliniku. Padnou na to naše úspory, ale bude to stačit.“
„A co když budu potřebovat antibiotika? Lucasi, některá stojí dost peněz –“
„Když budeš potřebovat antibiotika, tak prodáme auto.“
„To kradený?“
„Který jiný bych mohl mít na mysli?“ Lucas se mi nedokázal podívat do očí.
„Lucasi, to by přece byla hloupost! Patří někomu, kdo ho pravděpodobně chce zpátky.“ Nemohla jsem uvěřit, že to vůbec řekl. „Kromě toho, jak bys to udělal? Není jednoduché prodat kradené auto. Viděla jsem to v televizi; motory mají výrobní čísla a je tu ještě spousta dalších věcí, podle kterých se dá auto najít.“
Lucas si zhluboka povzdychl. „Bianco, já nepracuju v legální autodílně.“
Byla jsem zmatená. „Tomu nerozumím.“
„Vozí k nám kradená auta.“ Lucas měl sklopené oči a nepřítomně si třel zápěstí. „Sundáváme poznávací značky, rozebíráme je na náhradní díly, stříkáme je jinou barvou, falšujeme doklady, prostě co kdo potřebuje. Nejsem na to zrovna pyšný, ale co se dá dělat.“
„Proč bys pracoval na takovém místě?“
„Bianco, vzpamatuj se. Brzy mi bude jednadvacet a nemám maturitu, ani jsem se nikde nevyučil. Kdo jiný myslíš, že by mě zaměstnal? Příčí se mi, že pracuju s podvodníkama. Nenávidím tu práci tak, že je mi z toho někdy ráno špatně. Ale musím vydělávat peníze a nikde jinde by mě nevzali.“
Žhnuly mi tváře. Cítila jsem se tak hloupě za to, že mi to nedošlo. Lucase tohle muselo opravdu trápit, protože věřil v dobro a zlo. Vzal tohle místo jen kvůli nám dvěma.
Něžně jsem položila svou ruku na jeho. „Chápu to.“
„Kéž bych to taky chápal.“ Lucas setřásl nepříjemné myšlenky. „Poslouchej, já vím, že to auto by se mělo vrátit majiteli. Ale vsadil bych se o milion dolarů, že ho vlastně nepotřebuje, protože někdo jiný ho chce prodat, aby měl na léky pro někoho, koho miluje. Kdyby to věděl, kdyby tušil, jak moc je potřebuješ, třeba by se tolik nezlobil?“
Přikývla jsem a zamrkala. Byla jsem pro Lucase přítěž. Z nás obou se stávali zločinci. Bolelo mě z toho u srdce, ale musela jsem čelit následkům našich rozhodnutí a podstatě svého bytí.
Ukázalo se, že v jedné z místních nemocnic se nachází bezplatná klinika, takže si Lucas vzal den volna a vyrazil tam se mnou. Asi jsme měli předpokládat, že čekárna bude plná lidí. Seděli tu staří lidé, kteří vypadali osaměle a ztraceně, a dokonce i celé rodiny. Z každého rohu se ozýval kašel. Zažloutlé plakáty na stěnách varovaly před různými nemocemi, hlavně před těmi sexuálně přenosnými.
Zapsala jsem se na konec předlouhého seznamu na ofocených papírech zasunutých do starých desek. V čekárně jsem cítila dezinfekci.
„Sedni si,“ řekl Lucas. „Ať tady ještě neomdlíš.“
Měla jsem chuť mu říct, že mě nemusí tak opečovávat, ale opravdu jsem si potřebovala sednout. Byla jsem zesláblá a střídavě jsem se třásla zimou nebo mě přepadávaly návaly horka. Někdy jsem toužila po dece, v další chvíli jsem se potila i v letních šatech.
Lucas se posadil vedle mě a prohlíželi jsme si časopisy, které se tu povalovaly. Ve většině z nich se nacházely hlavně články o rodičích malých dětí. Na obálkách byly fotky usmívajících se, zdravých dětí, které skoro ničím nepřipomínaly naříkající děcka okolo nás. Všechny časopisy byly vybledlé a ohmatané; první, který jsem vzala do ruky, byl starý skoro dva roky.
„Nahání mi to tady hrůzu,“ pošeptala jsem Lucasovi.
„Mně to tu nepřipadá tak hrozný,“ prohlásil a pokrčil rameny. Uvědomila jsem si, že Lucas se asi nikdy s žádnou lepší péčí nesetkal; Černý kříž si nemohl dovolit utrácet za lékařská ošetření moc peněz a navíc nikdy nesetrvával na jednom místě tak dlouho, aby měl vlastního praktického lékaře.
Vzpomněla jsem si na svého dětského lékaře v Arrowwoodu, doktora Diamonda. Byl to laskavý muž s brýlemi, který mě vždycky nechal, abych si vybrala náplast se svými oblíbenými kreslenými postavičkami, než mi dal injekci. Máma mi tvrdila, že mě k němu brali už od mého narození a věkovou hranici, do kdy jsem u něho mohla být zaregistrována, jsem překročila v době, kdy jsme se přestěhovali do Evernightu. Po celou tu dobu, během níž mě očkoval a zkoušel mé reflexy, si nikdy nevšiml ničeho zvláštního. Jen jednou prý poznamenal, že má matka vypadá pořád stejně.
Zkušenosti s doktorem Diamondem mě přesvědčily o tom, že kdybych byla normálně nemocná, měl by mi lékař být schopen pomoct. A kdyby můj zdravotní stav souvisel s mou upíří stránkou, měla bych smůlu, ale lékař by neměl nic poznat.
Měla jsem pocit, že trvá celou věčnost, než mě zavolali dovnitř. Když jsem zaslechla svoje jméno, zamířila jsem do ordinace a Lucas mi zamával.
Chvíli jsem jen čekala a pak vešla podsaditá sestřička, která měla na cedulce jméno SELMA. „Tak, co vás trápí?“
„Mám závratě.“ Lehla jsem si na lůžko, na kterém zašustil papír. „A ztratila jsem chuť k jídlu.“
Šelma se na mě zadívala. „Existuje možnost, že byste mohla být těhotná?“
„Ne!“ Zčervenala jsem. Tušila jsem, že se mě na to může zeptat, ale nebyla jsem na to tak úplně připravená. „Teda – mám – jsem sexuálně aktivní, jak byste asi řekli, ale dáváme si pozor. A vím, že nejsem těhotná. Jsem si tím jistá. Vážně.“
„Vyšetříme vás.“ Selma mi strčila teploměr pod jazyk a natáhla se po tlakoměru. „Jak se dnes cítíte?“ Rukou jsem jí naznačila, že to ujde.
Selma přikývla a začala mi nandávat tlakoměr na paži, jenže pak se zničehonic zarazila. Podívala jsem se stranou a zjistila, že zírá na teploměr, který ukazoval 33 stupňů Celsia.
Doktor Diamond si ze mě vždycky dělal legraci, že jsem podchlazená, když mi naměřil 36 stupňů, ale taková teplota nevzbuzovala žádné podezření. Teplota o tři stupně nižší už ale zjevně působila hodně neobvykle.
„Dejte mi to.“ Selma mi vyndala teploměr z pusy, znovu ho nastavila a vrátila mi ho pod jazyk. Pak mi upevnila tlakoměr, který mi pevně stiskl paži, a začala mi měřit tlak.
Nespouštěla jsem oči z teploměru. No tak, pomyslela jsem si. Naměř aspoň 36 stupňů, ať jí to nepřijde divné.
Jenže teploměr tentokrát ukázal ještě o stupeň méně než předtím.
Selma vykulila oči. Nejdřív jsem si myslela, že viděla stupnici teploměru, ale pak jsem si uvědomila, že ji vyděsil můj krevní tlak. Sundala mi tlakoměr z paže. „Lehněte si,“ nařídila mi. „Okamžitě sem přivedu doktora.“
„Nic mi není,“ řekla jsem mdle. „Jen se mi motá hlava.“
„Lehněte si, než upadnete.“ Selma mě přitlačila zpátky na lůžko. Působila energicky, ale zároveň laskavě. Určitě to byla dobrá sestra. Vyběhla ven a já tam zůstala ležet s rukama na břiše a snažila se přesvědčit samu sebe, že se neschyluje k žádnému problému.
Jenže jsem moc dobře věděla, že ano.
Nenaměřili by mi tak nízkou teplotu, kdybych měla zápal plic, chřipku nebo nějaký virus, pomyslela jsem si. Lidé mají horečku, když dostanou některou z těchto nemocí. A krevní tlak se jim při tom asi taky moc nesníží.
Jinými slovy, ať už se se mnou dělo cokoli, nešlo o žádnou lidskou nemoc.
Zaslechla jsem sestru, jak na chodbě někomu něco rozrušeně vykládá, pravděpodobně nějakému doktorovi. Brali mě jako naléhavý případ? Chtěli mě poslat do nemocnice? Kdyby to udělali, dostala bych se odtamtud?
Zvedla jsem se tak rychle, že se mi zatočila hlava a na okamžik jsem měla pocit, že upadnu. Ale chytla jsem se lůžka a párkrát se zhluboka nadechla. Věděla jsem, že za chvilku se dokážu postavit.
Nahlédla jsem do chodby. Selma stála nedaleko a živě rozmlouvala s doktorem. Slyšela jsem, jak říká: „Jsem si jistá, že teploměr je v pořádku. Ještě před deseti minutami normálně fungoval. Povídám vám, že –“
Byl nejvyšší čas zmizet. Potichu jsem prošla chodbou a pak se rozběhla k čekárně. Cestou jsem narazila na další sestru, která se tvářila vylekaně.
Neohlížej se. Vběhla jsem do čekárny a vykřikla: „Lucasi! Jdeme!“
Vyděšeně na mě pohlédl, ale v mžiku byl na nohou. Museli jsme odsud pryč. Venku mě okamžitě zasáhlo úmorné vedro. Udělalo se mi špatně, ale ještě jsem se stačila chytit zábradlí. Zdálo se mi, že se schody pode mnou roztahují a naklání.
„Bianco!“ Lucas ke mně přiběhl a dal si mou paži okolo ramen. Když jsem se o něho opřela, byla jsem schopná sejít schody.
„Nesmíme se zastavit,“ oddychovala jsem těžce. „Budou se po mně shánět, vím to.“
„Vždyť jdeme. Co se tam stalo?“
„Sestřička mi naměřila nízkou teplotu a začala dělat rozruch.“
Lucas zabočil do postranní ulice, ale pořád šel rychle. Už jsem se cítila lépe, ale věděla jsem, že kdybych se o něho neopírala, upadla bych. „Jak to myslíš, nízkou?“
V tom okamžiku mi to všechno došlo. Připravovala jsem se na tuhle chvíli celý život, a přesto mi přišlo strašné tuto skutečnost přijmout.
„Ještě se ze mě nestala upírka,“ zašeptala jsem. „Ale už nejsem člověk.“
2025 ©