„TO NENÍ VTIPNÝ,“ OPAKOVALA JSEM UŽ počtvrté, ale zároveň jsem se přitom neubránila úsměvu.
„Já vím, že ne. Potřebujeme peníze.“ Lucas se vydržel tvářit vážně až do chvíle, kdy pronesl: „A práce v bistru je tak náročná, že tam většina lidí nevydrží dýl než čtyři dny.“
„Sklapni.“ Šťouchla jsem ho jemně do ramene, ale popadl mě stejný záchvat smíchu jako jeho. Přestože jsem se rozpaky málem propadla do země, když jsem před všemi návštěvníky bistra upustila tác se sklenicemi vody, alespoň jsem přitom polila Reggieho. Přišla jsem o práci jen několik dní poté, co jsem se zotavila a vrátila se do ní. Asi by mě to trápilo, kdyby mi tahle příhoda nepřipadala tak legrační.
Lucas právě sundával obal z mražené pizzy a chystal se ji dát ohřát do mikrovlnné trouby. Přestože jsme se teď nemuseli spoléhat na malé příděly od Černého kříže a mohli jsme si kupovat, co jsme chtěli, jedli jsme ji skoro každý večer, protože jsme neměli moc peněz a ani jeden z nás neuměl vařit. Mně to bylo jedno, protože jsem poslední dobou neměla moc hlad.
„Jaký jsi měl den?“ zeptala jsem se. Lucas o své práci v autodílně skoro nemluvil; jen byl vždycky při návratu domů cítit benzínem. Mně to ale nevadilo, protože si hned po příchodu dával sprchu, ze které vyšel svěží a voňavý.
„Jako vždycky,“ odpověděl úsečně. „Poslouchej, už si kvůli té práci v bistru nedělej starosti, jo? Najdeš si něco lepšího. Měla by ses pozeptat v místních knihkupectvích, když tak ráda čteš.“
„To je dobrý nápad.“ Co bych raději doporučovala: román od Jane Austenové, nebo hamburger se slaninou? O vítězi nebylo pochyb.
Zatímco jsem prostírala stůl, vířily mi hlavou příjemné představy o možné budoucí kariéře prodavačky v knihkupectví. Pak jsem se sehnula, abych z košíku vyndala pár sklenic a udělalo se mi mdlo.
Zatmělo se mi před očima a celá jsem se zachvěla. Opřela jsem se o zeď a lapala po dechu. „Není ti nic?“ zeptal se Lucas ustaraně. Rychle jsem se na něho usmála. „Ne, jen jsem udělala rychlý pohyb. To je všechno.“
Nezdálo se, že by mi věřil, ale vtom zapípala mikrovlnná trouba a Lucas se otočil, aby z ní vyndal naši večeři.
Už poněkolikáté mě napadlo, jestli bych mu o svých náhlých slabostech neměla říct. Neprozradila jsem mu ani to, že jsem omdlela v práci. Ale povědět o tom Lucasovi by znamenalo přiznat, že se mnou něco není v pořádku a na to jsem ještě nebyla připravená.
Zasedli jsme k večeři a rozdělili si mezi sebe noviny, které přinesl Lucas. Byly trochu cítit motorovým olejem stejně jako Lucas, když přijel z práce. Překvapilo mě, že mi ta vůně přijde docela sexy. Já jsem si vybrala inzeráty (pro případ, že bych tu našla nějaké nabídky z knihkupectví), přední stranu a kulturní přílohu. Lucas sáhl po sportu, ale jako každý večer se napřed pozorně začetl do místních zpráv. Myslela jsem si, že se chce dozvědět víc o Philadelphii, ale mýlila jsem se.
Lucas se narovnal a posunul ke mně svou část novin. „Podívej na tohle.“
Z titulku jsem se dozvěděla, že v části města nazývané Dumpster byla nalezena mrtvá žena. „To je smutné.“
„Čti dál.“
Nechápala jsem proč, ale pak jsem vytřeštila oči.
Dle dostupných zdrojů měla žena proříznuté hrdlo. Vzhledem k nedostatku krve na místě, kde byla nalezena, se policie domnívá, že byla zavražděna jinde a teprve poté odvlečena do postranní uličky. Policie hledá případné svědky, kteří v oblasti zahlédli podezřelou osobu mezi desátou hodinou večer a šestou hodinou ráno.
„Upír,“ zašeptala jsem, protože mi vyschlo v puse.
„Upír, který nám ukázal, kde zabíjí.“ Lucas se zlověstně zašklebil. „Čímž udělal velkou chybu.“
„Nechceš ho – nechceš na něj zaútočit?“
„Vraždí lidi.“
„Ale co chceš dělat? Zabít ho?“
„Už jsem to kdysi udělal a ty to víš,“ pronesl Lucas klidně.
Během svého ročního pobytu na akademii Evernight zabil upíra, aby zachránil Raquel. I když jsem věřila, že neměl na výběr a že v opačném případě Raquel mohla přijít o život, se mi z představy, jak pronásleduje upíra a chladnokrevně ho zabíjí, udělalo zle. „Myslím, že by měla existovat jiná možnost.“
„Ale neexistuje.“ Představa možného boje vzrušila Lucase natolik, že se odsunul od stolu. „Na světě přece nejsou vězení pro upíry nebo něco podobného.“ Pak se zarazil. „Že ne?“
„O žádných nevím.“
Lucas si musel všimnout, jak jsem zneklidněla, protože mi vzal ruku do dlaní. „Možná ten upír sám od sebe opustí město, až se dozví, že po něm jdeme. To se stává dost často. Jakmile zjistí, že je někdo pronásleduje, zmizí.“
„Doufám, že to udělá,“ prohlásila jsem. „Už kvůli němu.“
Lucas se pousmál. „Takhle to chodí.“
„Ty tohle opravdu potřebuješ, že jo? Mít nějaké poslání. Důvod –“ Proč žít, chtěla jsem dodat, ale když jsem viděla, jak se Lucas tváří, zarazila jsem se.
„No tak. Tím důvodem jsi ty. Na to, vést normální život – i když schovávat se ve vinném sklepě zase až tak normální není – jsem čekal dost dlouho. A ten pocit je ještě lepší díky tomu, že ho prožívám s tebou.“
„Tak dobře, nepotřebuješ mít žádné poslání.“ Založila jsem si ruce na prsou. Nezlobila jsem se na něho, ale chtěla jsem, aby věděl, že mě jen tak neobalamutí. „Ale v podstatě cítíš, že ho máš.“
Lucas nesměle přikývl. Kdyby nešlo o tak vážnou situaci, možná bych se tomu zasmála. Vždycky, když jsem ho odhalila, se tvářil jako malý kluk. Přišlo mi to opravdu roztomilé.
Během šestitýdenního výcviku u Černého kříže se ze mě sice nestala žádná přebornice v lovu, ale pochytila jsem několik klíčových pravidel, z nichž jedno znělo: Nikdy nevyrážet na lov neozbrojen. Neměli jsme s Lucasem k dispozici žádné zbraně, a tak jsme prohledali garáž Vicových rodičů, která byla zajištěná stejným bezpečnostním kódem jako sklep a naštěstí v ní nebyla žádná laserová čidla. Věděli jsme, že kanystry vedle sekačky na trávu nejsou plné svěcené vody, ale potřebovali jsme alespoň něco, abychom na hlídku nevyrazili jen tak s holýma rukama. Naštěstí jsme našli pár dřevěných zahradních kolíků.
V neděli byla autodílna zavřená, což znamenalo, že jsme měli společný den volna. Během týdne mě napadla spousta možností, jak bychom ho mohli strávit, například projet se kočárem po historických památkách Philadelphie, nebo prostě zůstat celý den v posteli.
Místo toho jsme se vydali na místo, kde zemřela žena, o které jsme četli v novinách.
Do úzké postranní uličky jsme dorazili při západu slunce. Nemohli jsme jít až na místo činu, protože bylo uzavřené žlutou policejní páskou.
„Mohli bychom ji podlézt,“ navrhla jsem. „Kdyby nás tu přistihla policie, mysleli by si, že jsme jen zvědaví.“
„To nestojí za to. Víme, co se tu stalo. Spíš musíme zjistit, kde to začalo.“
Vydali jsme se po okolí a hledali místo, kde by si upír mohl vyhlédnout svou potencionální oběť. Pak jsme došli k baru, v jehož výloze svítila reklama na pivo.
„Půjdu to tam trochu obhlédnout,“ rozhodl Lucas.
„Snad půjdeme, ne?“
„Ne.“ Nepříjemně jsem se na něho podívala a Lucas si povzdychl. „Poslyš, jít dovnitř nemůže legálně ani jeden z nás. Ale mně je dvacet a vypadám na víc. Tobě je sedmnáct –“
„Už jen dva týdny!“
„– a vypadáš na ně. Když půjdu dovnitř sám, tak mám větší šanci, že mě nikdo nevyhodí. Když tam půjdeš se mnou, je to půl na půl. Kromě toho, v tomhle oblečení –“ Lucas se na mé modré letní šaty podíval tak zálibně, až jsem se usmála – „bys zbytečně přitahovala pozornost.“
„No tak dobře. Když to říkáš takhle.“ Lucas mě něžně políbil a já jsem se mu rukama opřela hruď. Líbilo se mi cítit na ní jeho nádechy a výdechy. „Běž si něco zakousnout, ano? Ranulfovy zásoby došly už před několika dny. Musíš mít hlad jak vlk,“ zamumlal.
Ani mi nedošlo, že jsem bez krve vydržela už tak dlouho. „Něco jsem si ulovila,“ zalhala jsem. „Neboj.“
Zadíval se na mě tak zvláštně, až mě napadlo, že mou lež odhalil, ale pak mě políbil na čelo a beze slova odešel do baru.
Vážně bych měla něco sníst. Začala, jsem se rozhlížet, jestli nezahlédnu něco živého. Skutečnost, že jsem v tuhle chvíli po krvi nijak zvlášť netoužila, pravděpodobně nepředstavovala žádný problém. Ani lidé nemají chuť k jídlu, když se necítí dobře. Asi na mě jen lezla chřipka nebo něco takového a namísto lidských příznaků se u mě projevovaly ty upíří. Měla bych vypít spoustu krve, abych se rychle zotavila.
Postranní uličky jsou plné různé havěti a za pár minut jsem skutečně uslyšela, jak za jednou z popelnic cupitá nějaké zvíře. Kvůli zápachu jsem nakrčila nos, ale sehnula jsem se a chytila malou krysu. Smrděla stejně jako celé okolí a taky se mi nelíbilo, v jakém prostředí jsem ji ulovila.
Tohle ti nikdy předtím nevadilo, pomyslela jsem si. Vzpomeň si na holuby v New Yorku. Jsou něco jako krysy s křídly. Dřív jsem po krvi lačnila natolik, že mě tyhle věci vůbec neodrazovaly. Ale bez jakékoli chuti to najednou bylo daleko těžší.
„Promiň mi to,“ řekla jsem, když se mi krysa svíjela v ruce. Pak jsem se do ní rychle zakousla, abych si to nerozmyslela.
Do úst se mi řinula její krev, ale neměla žádnou chuť. Jako kdyby šlo jen o nějakou napodobeninu. Přinutila jsem se vysát ji všechnu, ale nic mi to nedalo. Její chuť mi přišla spíš odporná. Vzpomněla jsem si, jak Lucas jednou ochutnal krev a jak ji znechuceně vyplivl. Konečně jsem pochopila, jak se cítil.
Vyhodila jsem bezvládné krysí tělo do popelnice a rychle vyndala z kabelky mentolové bonbony, protože jsem rozhodně nechtěla zapáchat jako ona.
Ale i ty mi přišly úplně bez chuti. Možná mě to až do té chvíle nenapadlo, protože jsme s Lucasem většinou jedli jen bezvýrazné jídlo ohřívané v mikrovlnce, ale teď jsem si uvědomila, že ani lidské jídlo mi nechutnalo stejně jako dřív.
Co se to se mnou dělo?
„Co je to s tebou?“
Procitla jsem se ze svých úvah. Ženský hlas, který jsem zaslechla, se ozýval přibližně o ulici dál. Díky svému vyvinutému upířímu sluchu jsem slyšela každé slovo stejně zřetelně, jako bych stála hned vedle ní.
„Nic,“ odvětil jemný mužský hlas. „A ty se zdáš být taky v pořádku, alespoň podle čichu.“
„Rozhodně nezapáchám,“ odsekla. „Ale – tvoje zuby –“
„Cože? To jsi natolik povrchní, že ti záleží jen na vzhledu?“
Vyndala jsem z kabelky zahradní kolík a spěchala na místo, odkud jsem slyšela jejich hlasy. Doufala jsem, že mu je na stopě i Lucas, protože jinak jsem proti němu neměla žádnou šanci. Moje sandálky pleskaly o chodník a mě napadlo, že jsem si měla vybrat nějaké praktičtější boty, které by nedělaly takový hluk. Ale zároveň jsem tušila, že upírova pozornost je odvedena jinam.
Když jsem doběhla na roh, zastavila jsem se a zahlédla jejich siluety pod nedalekou pouliční lampou. Na město právě padla noc. Upír byl malý, ale statný, a žena byla drobná a sahala mu sotva po ramena.
„Znervózňuješ mě,“ řekla a snažila se, aby to vyznělo laškovně, i když jsem si byla jistá, že to myslí vážně. Nechtěla přiznat, jak je vystrašená. Lidé odmítali uvěřit, že by mohlo dojít k tomu nejhoršímu, a upíři téhle skutečnosti bezezbytku využívali.
Upír se k ní naklonil a oběma rukama se opřel o zeď za nimi stojící budovy, čímž jí v podstatě zabránil v úniku. „Chci tě pořádně vzrušit, aby se ti zrychlil tep.“
„Jo?“ usmála se chabě.
„No jasně.“
To mi stačilo. Přestože jsem nečekala, že by se mě lekl, doufala jsem, že ho alespoň překvapím.
Rychle jsem napřáhla ruku, ve které jsem držela kolík, a vyšla zpoza rohu. „Nech ji na pokoji.“
Podíval se na mě a – zašklebil se. Moment překvapení nevyšel. „Nebo co, holčičko?“
„Nebo tě tímhle paralyzuju. A pak už budeš mít smůlu.“
Vykulil oči, protože jsem přesně popsala, co se stane, když probodnete upíra. Zjevně si uvědomil, že vím, o čem mluvím. Tohle jsem měla v úmyslu, ale bohužel to na něho nezaúčinkovalo tolik, jak jsem doufala. „Jen to zkus.“
„Promiňte,“ vložila se do toho žena. „Vy dva se znáte?“
„Myslím, že se brzy poznáme velice dobře.“ Upír spustil paže a žena duchapřítomně utekla. Bylo slyšet její vzdalující se kroky. Upír se vydal směrem ke mně. Přestože nebyl vysoký jeho stín, se táhl až přese mě.
Lucasi, teď by se opravdu hodilo, kdyby ses po mne porozhlédl, pomyslela jsem si.
Upír se zarazil. „Nejsi cítit jako člověk.“
Nadzvedla jsem obočí. Konečně jsem ho něčím dostala. Skutečnost, že jsem se jako upír už narodila, zapůsobila na všechny upíry, se kterými jsem se zatím setkala.
Ale tenhle jen pokrčil rameny. „To je jedno. Krev jako krev. Komu záleží na tom, čí je?“
A sakra.
Pak jsem zaslechla, jak někdo vykřikl: „Bude ti na tom záležet, když půjde o tu tvou.“
„Lucasi!“ zvolala jsem.
Lucas stál na druhém konci uličky a rozběhl se přímo k upírovi, který na mě v tu ránu zapomněl. Upír na něj skočil, ale Lucas se mu vyhnul a praštil ho sevřenými pěstmi do zad takovou silou, až se upír rozplácl o zem.
Ani jeden z nich si mě nevšímal, ale já jsem nechtěla zůstat stranou. Popadla jsem rozbitou cihlu a vší silou ji mrštila po upírovi. Díky výcviku u Černého kříže jsem se v házení zlepšila a zasáhla jsem ho do břicha. Otočil se ke mně a v jeho očích se odráželo světlo z lampy.
„Jdi pryč,“ prosila jsem. „Odejdi z města nadobro. Potom tě nebudeme muset zabít.“
„Proč myslíte, že byste to dokázali?“ zavrčel upír. Lucas se na něho vrhl a oba upadli na chodník. Lucas neměl zrovna dobré vyhlídky. Bojovat tváří v tvář bylo vždycky výhodnější pro upíry, protože jejich nejlepší zbraní byly tesáky. Rozběhla jsem se k nim odhodlaná Lucasovi pomoct.
„Jsi silnější“ – supěl upír – „než člověk.“
„Přesto právě jím jsem,“ prohlásil Lucas.
Navzdory své zoufalé situaci se upír široce usmál a vypadal tak ještě hrozivěji. „Zaslechl jsem, že někdo hledá jednoho z našich nejmladších členů,“ řekl a díval se přitom na Lucase. „Jedna z nejsilnějších v mém kmeni. Dívka jménem Charity. Neslyšel jsi o ní?“
Charitin kmen. Zachvátila mě panika.
„Ano, slyšel. Vlastně jsem ji nabodl na větev,“ pronesl Lucas a snažil se upírovi zkroutit ruku za záda. Nezmínil se o tom, že nám Charity utekla a že nás stále pronásleduje. „Myslíš, že ti nemůžu udělat to samý? To se teda pleteš.“ Jenže Lucas se ocitl v nevýhodě. Jejich síly byly vyrovnané a Lucas s sebou neměl své nože. Upír ho mohl každým okamžikem přemoct.
To znamenalo, že tuhle situaci jsem musela vyřešit já.
Vážně dokážu probodnout upíra? Zdálo se to tak nemožné a kruté. Ale pokud to byl jediný způsob, jak zachránit Lucase, nezbývalo mi nic jiného, než v sobě najít odvahu.
Přiblížila jsem se k nim, ale třásla se mi ruka. Potila se mi dlaň, a tak jsem nedokázala kolík držet dostatečné pevně. Kdybych jen tušila, jak to zastavit –
Přemohl mě strach a nervozita a začala se mi točit hlava. Neomdlela jsem, ale klopýtla a musela se opřít o zeď, abych neupadla. Kolík mi vypadl z ruky.
„Bianco?“ Lucasovy oči byly plné strachu.
Upír využil příležitosti a vrazil do něj takovou silou, že Lucas upadl. Vyděšeně jsem se k nim rozeběhla. Věděla jsem, že kdyby upír zaútočil na Lucase znovu, našla bych v sobě sílu ho od něho odtáhnout. Ale upír vzal rozum do hrsti a utekl. Osaměli jsme.
Lucas se ke mně připlazil. Byla jsem na všech čtyřech v odpadcích, které zapáchaly tak silně, že se mi dělalo na zvracení. Hlava mi ztěžkla a neměla jsem sílu ji zvednout. Konečky vlasů jsem měla namočené do nějaké louže, raději jsem ani nechtěla vědět čeho. „Jsem v pořádku,“ řekla jsem slabým hlasem.
„To určitě.“ Lucas mě přitáhl k sobě, abych se mu mohla opřít o rameno. Klečeli jsme pod pouliční lampou. Měla jsem pocit, jako by se mi srdce v hrudníku třepetalo jako uvězněný pták toužící po svobodě. „Bianco, co se děje?“
„Já nevím.“ Ostré světlo z lampy zbarvilo všechno do odstínů šedé, takže jsem si připadala jak v černobílém filmu. „Myslíš, že ten upír uteče z města?“
„S tím si teď nedělej starosti. Postarám se o tebe.‘
Lucas mě přitiskl na svou hruď. Podle kapek, které jsem cítila nejdřív na tváři a pak na lýtku, jsem poznala, že se přihnala letní bouřka. Přestože déšť postupně sílil, ani jeden z nás se nepohnul, a tak jsme oba mokli. Vlasy mi zplihly, ale zdálo se, že to Lucasovi nevadí, a já –
Já jsem neměla sílu se pohnout.
2025 ©