V tu chvíli, kdy je Riley pryč, se složím a rozbrečím se, vím, že jsem udělala správnou věc, přesto nechápu, proč to musí tak strašně bolet. Zůstanu nějakou dobu tak, schoulená na gauči, tělo poskládané do těsného klubíčka, vzpomínám na všechno, co řekla o té nehodě, jak říkala, že to nebyla ve skutečnosti moje vina. Ráda bych tomu věřila, ale vím, že to není pravda. Toho dne zhasly čtyři životy a je to všechno kvůli mně.
Všechno kvůli jedné pitomé šmolkově modré mikině z tábora roztleskávaček.
„Pořídím ti jinou,“ řekl táta a zadíval se do zpětného zrcátka, setkali jsme se pohledem, dvěma páry k sobě padnoucích, úplně stejně modrých očí. „Když to teď otočím, chytneme provoz.“
„Ale ta je moje oblíbená,“ kňourala jsem. „Je to ta z tábora pro roztleskávačky. Takovou v krámě nekoupíš.“ Špulila jsem pusu, bylo mi jasné, že potrvá jen pár vteřin, než dosáhnu svého.
„To o ni vážně tolik stojíš?“
Přikývla jsem a usmála jsem se, když zavrtěl hlavou, zhluboka se nadechl a otočil auto do protisměru, ještě jsme se setkali očima ve zpětném zrcátku, přesně ve chvíli, kdy na silnici vběhl ten jelen.
Chtěla jsem věřit Riley a přesměrovat si mozek na tenhle nový způsob uvažování. Ale protože jsem znala pravdu, bylo dost zaručené, že se mi to nikdy nepodaří.
A sotva si utřu slzy, vzpomenu si, co říkala Ava. Myslím na to, že jestli Riley byla ta pravá, s kým jsem se měla rozloučit, pak Damen musí být ten nesprávný.
Natáhnu se pro lízátko, které jsem předtím položila na stůl, a zalapám po dechu, když vidím, že se změnilo v tulipán.
Velký, obrovský, lesklý červený tulipán.
Pak letím do svého pokoje, přetáhnu si notebook na postel, zadám do vyhledávače řeč květin, pak projíždím stránku, dokud nenarazím na text:
V devatenáctém století lidé často sdělovali své záměry prostřednictvím květin, které si navzájem posílali, protože určité květiny měly určitý význam. Zde uvádíme některé z těch tradičnějších:
Projíždím abecední seznam, očima hledám tulipány a zadržím dech, když čtu:
Červené tulipány – nehynoucí láska.
Potom, jen tak pro legraci, si najdu bílá poupata růží a hlasitě se rozesměju:
Bílá poupata růží – srdce, které neumí milovat; srdce neznalé lásky.
A je mi jasné, že mě jenom škádlil. Po celou tu dobu. Uchovával to obrovské tajemství, které mi mohlo úplně změnit život, a netušil, jak mi to má říct, nevěděl, jestli to přijmu, odmítnu, nebo ho pošlu pryč. Flirtoval se Stacií, jenom aby ode mě získal nějakou reakci, aby pak mohl tajně vyslechnout moje myšlenky a vidět, jestli mi na něm záleží. Ale já jsem se natolik vypracovala ve lhaní sama sobě, popírání svých pocitů prakticky ohledně čehokoliv, že jsem nás nakonec zmátla oba.
A i když rozhodně neomlouvám, co dělal, musím uznat, že to fungovalo. A jestli ho teď chci vidět, stačí vyslovit to nahlas, a on se zhmotní přímo přede mnou. Protože pravda je, že ho miluju. Nikdy jsem ho milovat nepřestala. Miluju ho od prvního dne. Milovala jsem ho dokonce i tehdy, když jsem přísahala, že ho nemiluju. Nemůžu si pomoct, je to zkrátka tak. A třebaže si nejsem jistá celou tou záležitostí s nesmrtelností, v Zemi léta to rozhodně bylo bezva. Kromě toho, jestli má Riley pravdu, jestli je něco takového jako předurčení a osud, třeba se to vztahuje i na tohle?
Zavřu oči a představuju si, jaké to je cítit Damenovo hřejivé tělo obtočené kolem mého, šepot jeho hebkých rtů těsně u mého ucha, na mém krku, na mé tváři, jaký je to pocit, když se jeho pootevřená ústa spojí s mými – neopouštím tu představu, pocit naší úžasné lásky, našich úžasných polibků, a přitom šeptám slova, která jsem celou dobu zadržovala, která jsem se bála vyslovit, slova, která mi ho přivedou zpátky.
Říkám je znovu a znovu, můj hlas nabírá na síle a slova plní pokoj.
Ale když otevřu oči, jsem sama.
A vím, že jsem otálela příliš dlouho.
2025 ©