Po festivalu se naskládáme do Havenina auta, na skok se zastavíme u ní doma, abychom doplnili její placatici, a pak zamíříme do města, kde zaparkujeme na ulici, nacpeme parkovací automat čtvrtdolary a pochodujeme po chodníku, všichni tři vedle sebe, roztažení po celé šířce, zavěšení jeden do druhého, takže se nám ostatní chodci musí vyhýbat, a při tom z plných plic a totálně falešně zpíváme „(Nikdy mi ne) volej, až budeš střízlivej“. Potácíme se v záchvatech smíchu, kdykoliv se někdo zachechtá a zakroutí nad námi hlavou.
Pak míjíme jedno z těch newageových knihkupectví, která nabízejí jasnovidná čtení, a já jenom protočím panenky a odvrátím zrak, nadšená, že do toho světa už nepatřím. Vymanil mě z něj alkohol, jsem osvobozená.
Přejdeme ulici na Main Beach a motáme se kolem hotelu Laguna, dokud nepadneme na písek, nohy přes sebe, ruce propletené, posíláme si placatici sem a tam a truchlíme nad její ztrátou ve chvíli, kdy je prázdná.
„Do prdele!“ zamumlám s hlavou zakloněnou, kam až to jde, a buším do dna i stěn lahvičky, abych z ní dostala i tu nejposlednější kapku.
„Ježkovy zraky, neber si to tak.“ Miles se na mě dívá. „Dej si pohov a pěkně si ten rauš užij.“
Ale já si nechci dát pohov. A rauš si pěkně užívám. Jenom chci mít jistotu, že bude pokračovat. Když se teď moje jasnovidná pouta zpřetrhala, chci se postarat, aby zůstala zpřetrhaná. „Nechcete jít ke mně?“ zablekotám a doufám, že Sabine není doma, takže se budeme moct dostat k vodce, co zbyla z Halloweenu, a přiživit opičku.
Ale Haven zavrtí hlavou. „Na to zapomeň,“ řekne. „Jsem zničená. Uvažuju, že odstavím auto a dolezu domů pěšky.“
„Milesi?“ Zírám na něho, škemrám očima, nechci, aby mejdan skončil. Cítím se tak lehce, tak volně, tak nezatíženě, tak normálně, vůbec poprvé od – no, od té doby, co Damen odešel.
„Nemůžu,“ zavrtí hlavou. „Rodinná večeře. Přesně v sedm třicet. Kravata povinná. Smoking žádoucí.“ Zasměje se a padne do písku, přičemž Haven se svalí vedle něho.
„No, a co já? Co mám asi dělat?“ Založím si ruce na prsou a zlostně koukám na své kamarády, nechci zůstat sama, dívám se, jak se smějí, válejí se spolu kolem a já jsem jim ukradená.
~~~
Druhý den ráno, třebaže zaspím, mě jako první věc po probuzení napadne: V hlavě mi netepe!
Aspoň ne tím obvyklým způsobem.
Pak se překulím, sáhnu pod postel a vytáhnu láhev vodky, kterou jsem si tam ulila včera večer, pořádně a dlouze si přihnu a zavřu oči, zatímco mi teplá, báječná otupělost ochromuje jazyk a klesá do hrdla.
A když do pokoje strčí hlavu Sabine, aby se podívala, jestli jsem vzhůru, s nadšením pozoruju, že její aura zmizela.
„Jsem vzhůru!“ řeknu, strčím láhev pod polštář a běžím ji obejmout. Nemůžu se dočkat, až zjistím, jaká bude výměna energie mezi námi, a mám ohromnou radost, když se ukáže, že žádná není. „To je ale dneska krásnej den, viď?“ usměju se a připadá mi, že mám rty nějak těžkopádné a neposlušné, když mi odhalují zuby.
Sabine se zahledí z okna a zpátky na mě. „No když myslíš,“ pokrčí rameny.
Vyhlédnu francouzským oknem ven do dne, který je šedivý, zatažený a deštivý. Jenomže já nemluvila o počasí. Myslela jsem sama sebe. Mé nové já.
Mé nové, vylepšené já bez jasnovidných schopností!
„Připomíná mi to domov.“ Pokrčím rameny, vyklouznu z noční košile a vlezu do sprchy.
~~~
Jakmile Miles nastoupí ke mně do auta, podívá se na mě a spustí: „Co to má –?“
Zadívám se na svůj svetřík, džínovou minisukni a ploché balerínky, pozůstatky svého dřívějšího života, které zachránila Sabine, a usměju se.
„Lituju, ale já se nenechávám vozit od cizích lidí,“ řekne, otevře dvířka a dělá, jako by chtěl zase vystoupit.
„Jsem to já, vážně. Na mou duši a doufám, že – no, zkrátka věř, že jsem to já.“ Zasměju se. „A zavři už dveře, nepotřebuju, abys vypad a přišli jsme kvůli tobě pozdě.“
„Já to nechápu,“ zírá na mě s otevřenou pusou. „Kdy k tomu jako došlo? Jak k tomu došlo? Ještě včera jsi na sobě v podstatě měla burku, a teď to vypadá, jako bys vybrala šatník Paris Hiltonový!“
Sjedu ho pohledem.
„Jenom jsi elegantnější. O poznání elegantnější,“ dodá omluvně.
Usměju se a sešlápnu plyn, kola mi prokluzují a letí nad kluzkou mokrou ulicí, a zvolním, až když si vzpomenu, že můj vnitřní radar na policajty je pryč, a Miles začne ječet.
„Vážně, Ever, co je, sakra? Boha, jsi snad ještě pořád ožralá?“
„Ne!“ řeknu trochu moc rychle. „Já jenom, víš, opouštím svoji skořápku, nic víc. Možná budu, tak trochu – plachá, prvních – několik – měsíců.“ Zasměju se. „Ale věř mi, takhle jsem to ta pravá já.“ Pokývám hlavou a doufám, že to vezme.
„Uvědomuješ si, že sis na to, abys opustila svoji skořápku, vybrala ten nejmokřejší, nejmizernější den v roce?“
Zavrtím hlavou, a když zajíždím na parkoviště, namítnu: „Ty nemáš tušení, jak je krásnej. Připomíná mi domov.“
Zaparkuju na nejbližším možném místě, pak pádíme k bráně, bágly si držíme nad hlavou jako provizorní deštníky, od podrážek bot nám na nohy cáká voda. A když uvidím Haven, jak se klepe pod přečnívající střechou, mám chuť skákat radostí, že nemá auru.
„Co to má –?“ začne a oči jí lezou z důlků, když si mě prohlíží od hlavy k patě.
„Vy dva se fakt budete muset naučit, že věta se má doříct.“ Směju se.
„Ne, vážně, kdo jsi?“ zeptá se a nepřestává na mě civět.
Miles se zasměje, obě nás vezme kolem pasu a vede nás za bránu. „Miss Oregonu si nevšímej,“ řekne, „najednou jí připadá, že je krásnej den.“
Když přijdu na angličtinu, uleví se mi, že už nevidím ani neslyším nic, co mi nepřísluší. Stacia a Honor si šuškají jako divé a mračí se na moje šaty, moje boty, a dokonce na nalíčený obličej, ale jenom nad tím pokrčím rameny a starám se o sebe. Jsem si jistá, že neříkají nic ani vzdáleně vlídného, jenže skutečnost, že už nemám přístup ke konkrétním slovům, je rozdíl jako hrom. A když je přistihnu, jak si mě obě znovu měří, jenom se usměju a zamávám na ně. To je tak vyděsí, že se odvrátí.
Do třetí hodiny, kdy máme chemii, je ale opička skoro pryč. Ustupuje přívalu vidin, barev a zvuků, které hrozí, že mě zavalí.
Zvednu ruku a poprosím o propustku na chodbu, tak tak se vymotám ze dveří, než mě to totálně dostane.
Dopotácím se ke své skříňce, otáčím kolečky kódu sem a tam a snažím se vybavit si správné pořadí čísel.
]e to 24-18-12-3? Nebo 12-18-3-24?
Rozhlédnu se chodbou, v hlavě mi buší, oči mi slzí a pak se trefím – 18-3-24-12. Prohrabuju se stohem knih a papírů, všechny je shodím na zem, ale nevšímám si toho, chci se jenom dostat k láhvi na vodu, kterou jsem si schovala uvnitř, toužím po sladké, tekuté úlevě.
Odšroubuju víčko, zakloním hlavu a dlouze a pořádně si přihnu a za chvíli znovu a znovu a znovu. A v naději, že mi to vydrží přes oběd, do sebe liju ještě poslední doušek, když vtom uslyším:
„Vydrž – úsměv – nebude? Nevadí, stejně to mám.“
A s hrůzou se dívám, jak přichází Stacia a vysoko nad hlavou drží foťák, na kterém je jasně k vidění obrázek mě, jak do sebe klopím vodku.
„Kdo by si pomyslel, že budeš tak fotogenická? Jenomže to je tím, že se nám tak málokdy naskytne příležitost vidět tě bez kapuce.“ Usměje se, pase se na mně očima, od nohou až po ofinu.
Zírám na ni, a i když mám smysly otupené pitím, její úmysly jsou jasné.
„Komu bys radši, abych to poslala nejdřív? Tvojí mámě?“ Pozvedne obočí, v hraném zděšení se chytí za pusu a řekne: „Ach, odpusť, omlouvám se. Chtěla jsem říct tvojí tetě? Nebo třeba jednomu z tvejch učitelů? Nebo snad všem tvejm učitelům? Ne? Máš pravdu, tohle by mělo jít rovnou k řediteli, tak se zabijou všechny mouchy jednou ranou, jak se říká.“
„To je láhev s vodou,“ řeknu jí a skloním se, abych posbírala svoje knížky a nacpala je zpátky do skříňky, usilovně se snažím působit nenuceně, chovat se, jako by mě to vůbec nezajímalo, protože vím, že dokáže vycítit strach líp než leckterý policejně vycvičený bloodhound. „Nemáš nic víc, než moji fotku, na který piju z láhve na vodu. To je teda zatra věc.“
„Láhev na vodu.“ Směje se. „Jo, to určitě. A mohla bych dodat, že je to fakt děsně originální. Určitě jsi úplně první, koho kdy napadlo nalejt si vodku do láhve na vodu.“ Protočí panenky. „Prosím tě. Máš to fakt marný, Ever. Stačí, aby ti dali dejchnout, a můžeš říct sbohem Bay View a těšit se na Akademii pro ztroskotance a alkoholiky.“
Zírám na ni, jak tam tak stojí přede mnou, děsně sebejistá, děsně samolibá, naprosto neskutečně drzá, a vím, že na to má plné právo, přistihla mě při činu. A i když se důkaz může jevit jako nedostatečný, obě víme, že není. Obě víme, že pravdu má ona.
„Co chceš?“ zašeptám nakonec, když dojdu k závěru, že každý má svou cenu a jde jenom o to, zjistit tu její. Za uplynulý rok jsem vyslechla dost myšlenek, viděla jsem dost vizí, aby mi potvrdily, že to tak je.
„No, pro začátek chci, abys mě přestala otravovat,“ řekne a založí si ruce na prsou, přičemž důkaz hezky schová do podpaží.
„Ale já tě neotravuju,“ namítnu, slova se mi lehce slévají. „Ty otravuješ mě.“
„Au contraire.“ Usmívá se, bedlivě si mě prohlíží, probodává mě pohledem. „Už jenom muset se na tebe každej den dívat je opruz. Příšernej, neskutečnej opruz.“
„To jako chceš, abych se odhlásila z angličtiny?“ zeptám se a pořád ještě držím tu pitomou láhev, nejsem si jistá, co s ní. Když ji nechám ve skříňce, práskne to a nechá ji zabavit – a když si ji strčím do báglu, dopadne to stejně.
„Víš, ještě mi dlužíš za ty šaty, cos mi zničila při svým emocionálním běsnění.“
Tak takhle je to, vydírání. Štěstí že jsem vyhrála ty peníze na dostizích.
Prohrábnu bágl a najdu peněženku, víc než ochotná ji odškodnit, pokud tím všechno tohle skončí. „Kolik?“ zeptám se.
Změří si mě pohledem, zkouší odhadnout moji okamžitou solventnost. „No, jak jsem říkala, byly značkový – a nedaj se tak snadno nahradit – takže –“
„Stovku?“ Vezmu Bena Franklina a nabídnu jí ho.
Protočí panenky. „Já sice naprosto chápu, že nemáš ponětí o tom, co se nosí, a vůbec o věcech, co stojí za to mít, ale tu nabídku musíš vážně zvednout. Miř trochu vejš, buď o fous velkorysejší,“ řekne a poulí oči na štůsek mých bankovek.
Vyděrači ale mají sklon se vracet a neustále zvyšovat sazbu, a já vím, že je lepší vyřídit to hned, než zajde dál. A tak řeknu: „Vzhledem k tomu, že obě víme, žes ty šaty koupila ve výprodeji, cestou domů z Palm Springs“ – usměju se, protože jsem si vzpomněla, co jsem viděla onehdy na chodbě – „uhradím ti cenu šatů, což bylo, pokud mi paměť dobře slouží, pětaosmdesát dolarů. A v takovým případě se stovka jeví jako dost velkorysá suma, nemyslíš?“
Prohlíží si mě a tvář se jí zkřiví v úsměšku, když si ode mě bere bankovku a strká si ji hluboko do kapsy. Pak přelétne očima od láhve na vodu ke mně a s úsměvem se zeptá: „No, a nepozveš mě na drink?“
~~~
Kdyby mi ještě včera někdo řekl, že se budu na záchodě opíjet se Stacií Millerovou, rozhodně bych mu nevěřila. Nicméně, přesně to jsem udělala. Zalezla jsem tam za ní, abychom se pak skrčily v rohu a vymlaskly láhev na vodu plnou vodky.
Nic lidi tak nespojí jako společné závislosti a skrývaná tajemství.
Když potom dovnitř vešla Haven a našla nás tam takhle, s očima navrch hlavy užasla: „Co je to, himbajs?“
Svíjela jsem se v záchvatu hýkavého smíchu, zatímco Stacia na ni zašilhala a opilecky pronesla: „Vítej, ty gotická děvo.“
„Uniká mi snad něco?“ zeptala se Haven a přimhouřenýma podezíravýma očima těkala mezi námi dvěma. „To má bejt jako sranda?“
A to, jak vypadala, jak tam stála, tak autoritativně, výsměšně, vážně, tak naprosto bez humoru, to nás rozesmálo ještě víc. A jakmile za ní práskly dveře, vrátily jsme se zase k pití.
To, že se člověk ožeře na záchodě se Stacií, mu ale ještě nezajistí přístup k VIP stolu. A protože nejsem tak hloupá, abych to vůbec zkoušela, zamířím v jídelně na svoje obvyklé místo, hlavu mám tak zanesenou a mozek podroušený, že mi chvíli trvá, než mi dojde, že nejsem vítaná ani tam.
Kecnu si, zašilhám na Haven a Milese a pak se začnu bez zjevného důvodu smát. Tedy aspoň bez důvodu, který by byl zjevný jim. Jenomže kdyby jen viděli výrazy na svých obličejích, určitě by se smáli taky.
„Co je to s ní?“ zeptá se Miles a zvedne oči od scénáře.
Haven se zamračí. „Je to zrádkyně, naprostá a totální zrádkyně. Přistihla jsem ji na záchodě, jak se nalejvá se Stacií Millerovou, zrovna s ní!“
Miles zírá s otevřenou pusou, vraští čelo tak, že se začnu smát nanovo. A když se ne a ne uklidnit, nakloní se ke mně, štípne mě do ruky a řekne: „Pšt!“ Rozhlédne se kolem a pak se podívá zpátky na mě. „Vážně, Ever, nezbláznila ses? Ježkovy zraky, od tý doby, co Damen odjel, jsi jako –“
„Od tý doby, co Damen odjel – co?“ Uhnu před ním tak prudce, že ztratím rovnováhu a málem spadnu z lavičky, napřímím se ale ještě včas, abych viděla, jak Haven kroutí hlavou a ušklíbá se. „No tak, Milesi, ven s tím, konečně.“ Provrtám ho pohledem. „A ty taky, Haven, ven s tím.“ Jenomže to vyzní spíš jako femstin, a nezdá se, že by si toho nevšimli.
„Ty chceš nějakej femstin?“ Miles zavrtí hlavou a Haven obrátí oči v sloup. „No, určitě bysme ti ho rádi poskytli, jenom kdybysme věděli, co to je. Ty víš, co to znamená?“ podívá se na Haven.
„Zní to německy,“ řekne ona a věnuje mi zlostný pohled.
Protočím panenky a zvednu se, že půjdu pryč, jenomže nezvládnu koordinaci a skončím s natlučeným kolenem. „Auuu!“ vykřiknu a dřepnu si zpátky na lavičku, držím se za nohu a mhouřím oči bolestí.
„Na, napij se tohohle,“ vybídne mě Miles a přistrčí mi svůj multivitamin. „A dej sem klíčky od auta. Protože cestou domů rozhodně řídit nebudeš.“
~~~
Miles měl pravdu. Cestou domů jsem rozhodně neřídila. Protože se domů odvezl sám.
Mě svezla Sabine.
Usadí mě na sedadlo spolujezdce, potom přejde na svoji stranu, a když nastartuje a vyjede z parkoviště, zavrtí hlavou, zatne čelisti, podívá se po mně a řekne: „Tak vyloučení? Jak se člověk dostane z premianta k vyloučení? Můžeš mi to, prosím, vysvětlit?“
Zavřu oči a přitisknu čelo k postrannímu okýnku, hladké, čisté sklo mi chladí kůži. „Jsem dočasně vyloučená,“ zamumlám. „Nevzpomínáš si? Usmlouvalas to. A dost působivě, nutno říct. Teď už vím, proč vyděláváš takový balíky.“ Kouknu na ni koutkem oka přesně v okamžiku, kdy ji moje slova natolik vyděsí, že výraz v jejím obličeji přejde od ustaranosti k pobouření a změní její rysy způsobem, jaký jsem ještě nezažila. Vím, že bych se měla cítit špatně, provinile, stydět se a ještě něco horšího, ale já se jí neprosila, aby mi dělala advokátku. Neprosila jsem se jí, aby argumentovala polehčujícími okolnostmi. Aby tvrdila, že můj prohřešek pití na školní půdě zjevně zmírňuje tíha mojí situace, obrovské břímě ztráty celé rodiny.
A i když to řekla v dobré víře, i když opravdu věří, že je to pravda, ještě to neznamená, že to pravda je.
Protože pravda je taková, že jsem si přála, aby nic neříkala. Litovala jsem, že je nenechala, aby mě vyhodili.
Ve chvíli, kdy mě chytili u mojí skříňky, opice vyvanula a události dne se mi začaly v rychlém sledu vracet, jako upoutávka na film, který bych radši neviděla. Zadrhla jsem se na scéně, kdy jsem opomněla přinutit Stacii, aby vymazala tu fotku, a přehrávala jsem si ji pořád dokola. V kanceláři jsem se pak dozvěděla, že ve skutečnosti byl použit telefon, který patřil Honor, že Stacia odešla domů, protože ji nešťastnou náhodou postihla nevolnost ze „zkaženého jídla“ (nicméně ještě stihla zařídit, aby se Honor podělila o fotku a své „obavy“ s ředitelem Buckleym), no, a já musím přiznat, že i když jsem byla ve velkém průšvihu, prostě velkém, obrovském průšvihu, a můžu si být jistá, že tohle se dostane do mých stálých záznamů, pořád ještě ve mně zbýval malý kousíček mého já, který ji obdivoval. Tenhle kousíček vrtěl malinkou hlavičkou a myslel si:
Bravo! Dobrá práce!
Spadla jsem sice do průšvihu, a to nejenom se školou, ale taky se Sabine, přesto uznávám, že Stacia dokázala splnit svůj slib, že mě zničí, a navíc se jí podařilo shrábnout za své snažení sto dolarů a užít si volné odpoledne. A to je vážně obdivuhodné.
Přinejmenším z hlediska vypočítavosti, sadismu a nepřejícnosti.
A přece, díky společnému úsilí Stacie, Honor a ředitele Buckleyho nemusím zítra do školy. Ani další den. Ani popozítří. To znamená, že budu mít celý dům pro sebe, celý den, každý den, a tudíž dostatek soukromí, abych mohla pokračovat v pití a vytvořit si toleranci, zatímco Sabine bude v práci.
Protože když jsem teď našla způsob, jak dojít klidu, nikdo mi nebude stát v cestě.
„Jak dlouho to trvá?“ zeptá se Sabine, neví jistě, jak ke mně přistupovat, jak se mnou zacházet. „Musím před tebou schovávat všechen alkohol? Mám ti sebrat řidičák?“ Zavrtí hlavou. „Ever, mluvím s tebou! Co se to tam stalo? Co se to s tebou děje? Chtěla bys, abych ti zařídila, že by sis s někým promluvila? Protože znám jednu výbornou psycholožku, která se specializuje na terapii s pozůstalými…“
Cítím, že se na mě dívá, dokonce cítím starost, která jí vyzařuje z obličeje, ale jenom zavřu oči a předstírám spánek. Neexistuje způsob, jak bych jí to vysvětlila, žádný způsob, jakým bych ze sebe mohla svalit tu nechutnou pravdu o aurách a vizích a duších a nesmrtelných expřátelích. Pozvala sice na mejdan jasnovidku, ale udělala to jako vtip, legraci, strašidelnou část dobré ryzí zábavy. Sabine je člověk řízený levou hemisférou mozku, všechno má uspořádané, rozškatulkované, funguje na základě ryze černobílé logiky a odmítá všechno šedivé. A kdybych byla někdy natolik hloupá, abych se jí svěřila, abych jí odhalila skutečná tajemství svého života, neudělala by nic víc, než že by mi zařídila, abych si s někým promluvila. Nechala by mě zavřít do blázince.
~~~
Než Sabine zamíří zpátky do práce, schová všechen alkohol, přesně jak slíbila, ale já si jenom počkám, dokud není pryč, potom se odplížím dolů do spíže a seberu všechny lahve vodky, které tam zbyly od halloweenského mejdanu, ty, které zastrčila až dozadu a úplně na ně zapomněla. A když si je natahám nahoru do svého pokoje, plácnu sebou na postel, nadšená vidinou celých tří týdnů bez školy. Jednadvacet dlouhých nádherných dní rozprostřených přede mnou jako žrádlo před překrmenou kočkou. Jeden týden mého vyprošeného podmínečného vyloučení a dva týdny šikovně navazujících zimních prázdnin. A mám v plánu vytěžit z nich co nejvíc až do posledního okamžiku, strávit jeden každý dlouhý prolenošený den ve vodkou živeném zamžení mysli.
Opřu se o polštáře a odšroubuju uzávěr, odhodlaná hlídat si tempo tím, že omezím každý doušek, nechám si alkohol hezky protéct hrdlem a proniknout do krve, než upiju další. Nepovoluje se žádné nalévání se, hltání nebo chlemtání. Jenom pozvolný, soustavný přísun, dokud se mi nezačne pročišťovat hlava a celý svět se nerozjasní. Dokud se nepropadnu na daleko šťastnější místo. Do světa bez vzpomínek. Domova beze ztrát.
Života, kde vidím jenom to, co mám.
2025 ©