14. KAPITOLA

„VZPOMÍNÁŠ SI VŮBEC NA MINULÝ ROK?“ ŘEKLA jsem, když jsme přijížděli po dlouhé štěrkové cestě k Vicově domu z cihel. Vypadal tak velkolepě, že by mě určitě ohromil, kdybych v tu chvíli nebyla strachy celá bez sebe. „Jak mě pronásledovaly přízraky?“

Vic zmateně svraštil čelo. „Přízraky?“

„Takhle upíři většinou označují duchy,“ poznamenal Ranulf. „Smím už prosím vystoupit? Od kolen dolů necítím nohy.“

„Ty bys měl jezdit jenom na koni,“ pronesl Lucas. Naklonil se mezi dvě přední sedadla, aby mluvil přímo k Vicovi. „Tohle není v žádném případě bezpečné.“

„Tys tam loni vůbec nebyl,“ ušklíbl se Vic.

„Ale já ano a moc dobře si na ty útoky pamatuju – na modrozelené světlo, zimu a led padající ze stropu. Takže nehodlám bydlet pod jednou střechou ani s přízrakem, ani s duchem nebo čímkoli podobným,“ vložila jsem se do toho.

Jenže Vic, stejně jako většina lidí a upírů netušil, že každé dítě, které se narodí upírům, je výsledkem špinavé dohody, a že si na mě přízraky dělají nárok.

Proto několikrát napadly Evernight a při jednom útoku mě skoro připravily o život.

Vic si povzdychl. V tu chvíli jsme stáli před domem už déle než pět minut, a navíc jsme se na tohle téma dohadovali už od chvíle, kdy jsme nasedli do auta. Na zeleném trávníku stály zavlažovače, ze kterých voda stříkala do tří různých vzdáleností. „Zdá se, že jsme se ocitli v bezvýchodný situaci.“

„Rád bych něco poznamenal,“ řekl Ranulf.

„Hele, nejsi jediný, kdo má tady vzadu málo místa,“ pronesl Lucas popuzeně.

„To jsem neměl na mysli,“ namítl Ranulf.

„Jen do toho,“ povzbudila jsem ho, i když jsem si byla jistá, že nic nemůže změnit mé rozhodnutí.

Ale v tom se Ranulf zeptal: „Ty nenosíš svůj obsidiánový přívěsek?“

Sevřela jsem v dlani starožitný přívěsek, který mi rodiče dali loni k Vánocům. Šlo o obsidián ve tvaru slzy na zdobeném měděném přívěsku. Tenkrát jsem si myslela, že je to jen krásný dárek, který mi bude ladit k oblečení. Jenže pak mi Bethanyová prozradila, že obsidián je jeden z mnoha minerálů a kovů, které odpuzují přízraky.

To znamenalo, že mě mohl ochránit. Od té doby jsem si ho nesundávala ani ve sprše, ale tím spíš jsem na něj skoro zapomněla.

„Obsidián mi poskytuje ochranu,“ připustila jsem „ale nevím, jak velkou nebo na jak dlouho.“

„Slibuju, že tenhle duch není zlý,“ řekl Vic. „Nebo přízrak, jestli chcete. Je úžasná. Teda alespoň myslím, že je to ona.“

„Mluvil jsi s tím přízrakem? Komunikuješ s ním nějak?“ zeptal se Lucas.

„To zrovna ne, ale –“

„Tak jak víš, že je ‚úžasný‘?“

„Poznám to úplně stejně, jako když se mi někdo posmívá,“ ucedil Vic naštvaně. „Prostě to vím.“

Sice jsem pořád chtěla, aby nás Vic odvezl zpátky do hotelu, ale zároveň jsem si uvědomovala, že si můžeme dovolit už jen pár nocí, a to jen díky příznivé ceně. Věděla jsem, že Vic by nám půjčil, kolik bychom potřebovali, ale chtěla jsem se zadlužit co nejméně. Kdybychom do začátku srpna nebydleli u něho, museli bychom ho požádat o tisíce dolarů, a to jsem rozhodně neschvalovala.

„Půjdu se podívat dovnitř,“ prohlásila jsem s rukou na přívěsku.

„Bianco, nechoď.“ Lucas vypadal rozzuřeně a tak jsem mu položila ruku na předloktí, abych ho uklidnila.

„Ty a Ranulf počkáte venku. Kdybyste uslyšeli křik nebo uviděli, jak okna pokrývá led –“

„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ pronesl Lucas.

„Řekla jsem kdyby, jasné?“ Teď, když jsem se rozhodla, jsem už nechtěla čekat, ale mít to naopak co nejrychleji za sebou. „Kdyby se něco stalo, přijdete nám na pomoc. Vic a já to prostě zkusíme. Když to setkání nedopadne dobře, tak odsud zase odjedeme.“

Přestože se Lucas stále tvářil rozmrzele, přikývl. Vic vyskočil z auta, aniž by otevřel dveře. Když jsem vystoupila, slyšela jsem, jak Ranulfovi zapraskalo v kolenou, protože si konečně mohl natáhnout nohy, a jak vydechl úlevou.

Vicovi rodiče nebyli doma, takže dům zel prázdnotou. Byl překrásně zařízený a vypadal jako z časopisu o bydlení. Vstupní hala byla obložená zeleným mramorem a z vysokého stropu visel malý lustr. Všechno vonělo jako leštidlo na dřevo a pomeranče. Vyšli jsme po širokém, bílém schodišti a já si představila Ginger Rogersovou, jak po něm tančí v šatech z pštrosích per. Nějaká filmová hvězda by se sem určitě hodila daleko víc než já v levných letních šatičkách.

Nezapadal sem však ani Vic – navzdory tomu, že tady bydlel. Napadlo mě, jestli právě svým občasným výstředním chováním nevzdoruje proti dokonalému řádu, který zavedli jeho rodiče.

„Zjevuje se jen v podkroví,“ poznamenal, když jsme kráčeli chodbou. Malby na stěně vypadaly staře. „Myslím, že je to její oblíbené místo.“

„Ty ji vidíš?“

„Máš na mysli její postavu jako třeba na papíře? To ne. Prostě cítím její přítomnost. A jednou za čas – No, uvidíme. Nechci, aby sis dělala moc velký naděje.“

Mou jedinou nadějí teď bylo neumrznout. V duchu jsem poděkovala rodičům za přívěsek a pozorovala Vica, jak otevírá dveře do podkroví. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydala se za ním.

Podkroví tvořilo jedinou část domu, kde panoval nepořádek, přesto působilo útulněji než většina půd. Na zaprášeném psacím stole, který byl velký jako postel a pravděpodobně skoro sto let starý, stála modrobílá čínská váza. Na krejčovské figuríně viselo sako zdobené zažloutlou krajkou a starý, ale zachovalý dámský klobouk s peřím, který se nosíval na začátku dvacátého století. Na zemi ležel koberec, který vypadal jako pravý peršan. Vzduch tu byl těžký, ale nijak nepříjemný, spíše mi připomínal vůni starých knih.

„Mám to tady nahoře rád,“ prohlásil Vic a tvářil se přitom vážněji než obvykle. „Je to asi moje nejoblíbenější místo v celým domě.“

„Tady se cítíš spokojeně.“

„To ti nejspíš došlo.“

Usmála jsem se na něj. „Jo, došlo.“

„Fajn, teď se na chvíli posadíme a uvidíme, jestli se ukáže.“

Sedli jsme si na koberec a čekali. Trhla jsem sebou pokaždé, když někde něco zapraskalo, a nervózně jsem upírala zrak na jediné okénko za krejčovskou figurínou, ale po mrazu nebylo ani památky.

„Dám ty peníze tobě místo Lucasovi,“ řekl Vic, zatímco si pohrával s tkaničkami u bot. „Mám u sebe asi šest set dolarů – ty ti dám všechny. Většinou mívám větší hotovost, ale právě jsem si koupil novou kytaru. Svěsil hlavu. „Cítím se trapně, že jsem za ni utratil tolik peněz, když na ni stejně skoro neumím hrát. Kdybych věděl, že je budete potřebovat –“

„To jsi nemohl tušit. Kromě toho můžeš vlastní peníze utrácet, za co chceš. Je od tebe hezké, že nám půjčíš.“ Pak jsem na okamžik zapomněla na přízrak a zamračila se. „Proč je nechceš dát Lucasovi, ale mně?“

„Protože by si pravděpodobně nevzal víc než stovku. Někdy mu hrdost nedovolí přiznat, že potřebuje pomoc.“

„Nemáme zapotřebí machrovat.“ Vzpomněla jsem si, jak jsem se styděla, když jsem přeskakovala turnikety v metru. „V naší situaci si to ani nemůžeme dovolit.“

„Lucas bude vždycky moc hrdý. Ty jsi rozumnější.“

Pousmála jsem se. „Kéž bych mu to mohla říct.“

„On to ví,“ prohlásil Vic. „Jste bezva pár.“

Vzpomněla jsem si na předešlou noc a cítila jsem, jak jsem zčervenala. „Jo,“ řekla jsem něžně. „To je pravda.“

Vic se uculil a já se vyděsila, že poznal, na co myslím. Ale on se usmíval kvůli něčemu jinému. „Cítíš to?“

Vzduch se ochladil a já si objala ramena. „Jo, cítím.“

Neviděla jsem žádné krystalky ledu, ani mrazem vykreslené obličeje. Neobjevilo se nic viditelného. Jen jsem věděla, že ještě před okamžikem jsme tady byli s Vicem sami. Teď tu bylo něco s námi. Někdo.

Nejdřív jsem byla zmatená. Proč tohle setkání s duchem neprobíhalo tak násilně a děsivě jako ta ostatní? Přízraky se většinou jen tak nevplížily do rohu pokoje, ale procházely si cestu ledovým ostřím. Takhle se to alespoň vždycky dělo na akademii v Evernightu –

Počkat. Ta škola byla postavena tak, aby duchy odpuzovala. Do jejích zdí a trámů byly zabudovány kovy jako železo a měď, protože těch se přízraky štítí. Přestože si dokázaly prorazit cestu, bylo to pro ně dost těžké. Možná těmi zmrzlými rampouchy a vlnícím se modrozeleným světlem nedávaly na odiv svou sílu. Byly výsledkem námahy, kterou je stálo dostat se dovnitř. Tím pádem by se tady, v obyčejném domě, neprojevovaly tak výrazně.

„Ahoj,“ pozdravil Vic vesele. „Tohle je moje kamarádka Bianca. Bude teď chvíli bydlet ve vinném sklepě spolu s Lucasem, což je taky můj kámoš. Oba jsou skvělí, určitě si je oblíbíš.“ Měla jsem pocit, jako by nás představoval někde na večírku. „Jen se trochu báli, protože tady Binks měla dřív nějaký problémy s duchama. Ale to si neber osobně, jo? Prostě jsem se chtěl ujistit, že budete v pohodě.“

Žádné odpovědi jsme se samozřejmě nedočkali. Zdálo se mi, že jsem v rohu, do kterého se dívá Vic, zahlédla namodralou záři, ale ten rozdíl oproti zbytku místnosti byl tak nepatrný, že jsem si tím nebyla jistá.

Vtom jsem ji spatřila.

Nezjevila se mi před očima, ale spíše jako ohromující vzpomínka, která zastíní všechno ostatní. Byla jednou z těch, které jsem loni viděla v Evernightu, a tou, která se mi zjevovala ve snech. To ona byla Vicův duch? Její krátké vlasy vypadaly skoro bílé a měla ostře řezané rysy v obličeji.

Můžete tu zůstat, řekla. Stejně na tom nezáleží.

Pak zmizela. Polekaně jsem zamrkala a snažila se zaostřit. „Páni.“

„Co se stalo?“ Vic se rozhlédl po podkroví, jako by mohl něco zahlédnout. „Chvilku jsi byla úplně mimo. Je všechno v pohodě?“

Co mi chtěla říct? Význam jejích slov jsem nechápala.

Přesto jsem necítila strach jako po každém jiném setkání s přízrakem. Nedávala najevo žádné známky nepřátelství, ani nehrozila, abychom přestali, nebo že patřím jim. Buďto měla Vica ráda stejně jako on ji a chtěla nás nechat na pokoji kvůli němu, nebo mě ochránil můj obsidiánový přívěsek.

„Tak co?“ zeptal se Vic a pozorně si mě při tom prohlížel.

Usmála jsem se. „Můžeme tu zůstat.“

Lucas a já jsme alespoň na čas měli kde bydlet.

 

Vic nás odvezl zpátky do hotelu. Než s Ranulfem odjeli, zašel Vic nenápadně k bankomatu a dal mi těch šest set dolarů, které mi slíbil. Všechny bankovky jsem schovala do kabelky. Svěřil nám klíče i bezpečnostní kód od vinného sklepa a já jsem věděla, že jakmile si s Lucasem najdeme práci, dokážeme našetřit nějaké peníze. Když se chystali k odjezdu, objala jsem Vica pevněji než většinu lidí ve svém životě.

Pak mě čekal výstup s Lucasem. Lucas se po cestě domů ani jednou neusmál. Občas něco prohodil s Vicem a Ranulfem a poděkoval Vicovi za to, že nám poskytl střechu nad hlavou, ale mě zcela přehlížel. Celou dobu se vydržel ovládat, ale teď se opět začal mračit.

Když jsme jeli hotelovým výtahem, ani jeden z nás neřekl ani slovo a napětí se stupňovalo každým okamžikem. Před očima se mi pořád dokola odehrávala Eduardova smrt, kterou měla na svědomí Bethanyová, a vybavilo se mi i to děsivé zapraskání.

Když jsme vešli do pokoje, čekala jsem, že na mě Lucas začne okamžitě křičet, ale nestalo se tak. Místo toho odešel do koupelny a drhl si obličej i ruce tak vehementně, jako by na něm ulpěla nějaká špína.

Pak se začal utírat ručníkem a já už jsem to napětí nedokázala déle snášet. „Řekni něco,“ prosila jsem ho. „Cokoli. Klidně na mě křič, ale hlavně na mě mluv.“

„A co ti mám říct? Že jsem tě žádal, abys nepoužívala e-mail? To oba víme a taky si oba uvědomujeme, že jsi mě neposlechla.“

„Nevysvětlil jsi mi, proč ho nemám používat.“ Lucas se na mě podíval tak rozzuřeně, že mi došlo, jak směšně to zní. „Dobře, tohle mě neomlouvá –“

„Už před několika měsíci jsem ti říkal, že na základě e-mailu nás můžou vystopovat! Myslíš, že jsem ti loni neposílal e-maily jen proto, že se mi nechtělo? Proč ti tohle nestačilo jako dostatečný důvod?“

„Křičíš na mě!“

„Ó, promiň. Neměl bych se přece rozčilovat kvůli takové malichernosti, jako je něčí smrt.“

V tu chvíli mě zaplavila stejná vlna výčitek jako té noci, kdy se odehrál útok. Vybavil se mi ten všudypřítomný kouř a křik. V duchu jsem viděla, jak Bethanyová zlomila Eduardovi vaz a jak mu vyhasly oči, když padal k zemi.

Vyběhla jsem z hotelového pokoje a v očích mě pálily slzy. Nebyla jsem v tu chvíli schopná čelit Lucasově hněvu, i když jsem si ho zasloužila. Přemohl mě můj vlastní pocit viny, který mě potrestal víc než by dokázal kdokoli jiný. Potřebovala jsem být sama a vyplakat se, ale netušila jsem, kam mám jít.

Vyrazila jsem naslepo nahoru po schodišti a slyšela, jak se po něm rozléhají mé vzlyky. Neměla jsem žádný cíl, jen jsem potřebovala běžet – jako kdybych při tom mohla vymazat vzpomínku na to, co jsem provedla. Pod střechou hotelu byl bazén. V jeho brouzdališti se cachtalo několik dětí, ale na druhé straně bazénu panoval klid. Sundala jsem si sandály, ponořila nohy do vody, svěsila hlavu a plakala tak dlouho, dokud mi nevyschly slzy.

Když se začalo šeřit, posadil se někdo vedle mě – Lucas. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Rozvázal si tkaničky u bot a stejně jako já si ponořil nohy do vody. Asi mě tím chtěl povzbudit, ale moc mi to nepomohlo.

Lucas promluvil jako první. „Neměl jsem na tebe křičet.“

„Kdybych tenkrát tušila, co se stane – že nás Bethanyová vypátrá a napadne Černý kříž – nikdy bych ten e-mail neposlala. To ti přísahám.“

„Já vím. Ale mohla jsi poslat dopis. Nebo požádat Vica, aby tvým rodičům zavolal. Měla jsi i jiné možnosti. Kdybys trochu uvažovala –“

„To jsem neudělala.“

„Ne,“ vzdychl Lucas.

Kvůli mé krátkozrakosti přišel Lucas o domov a někteří členové Černého kříže o život. Přestože většina z nich byli fanatici, nezasloužili si takhle umřít. A vinu za jejich smrt jsem nesla já. „Lucasi, je mi to tak líto. Opravdu mě to hrozně mrzí.“

„Já vím. Ale to na věci nic nemění.“ Ušklíbl se a zahleděl se z okna na noční město. Philadelphia nezářila tak jako New York, ale přesto byla většina města osvětlena. „Máma je úplně sama. Ztratila Eduarda i mě a přišla o svou skupinu Černého kříže. Co bude dělat? Kdo jí pomůže? Vždycky jsem plánoval, že s tebou odejdu, a nelituju toho, ale myslel jsem si, že Eduardo bude s ní. Já vím, že si myslíš, jak je silná, a máš pravdu, ale stejně –“

Měla jsem tolik vlastních starostí, že jsem si na ni vůbec nevzpomněla. V podstatě na tom byla ještě hůř než mí rodiče, protože ti měli alespoň jeden druhého. Kate neměla nikoho. „Až budeme v bezpečí, můžeš jí zavolat.“

„Kdybych se s ní pokusil spojit, prozradila by nás Černému kříži. Taková jsou pravidla a ona je nikdy neporuší.“

„Ani kvůli tobě?“ Nemohla jsem tomu uvěřit, ale Lucas o tom očividně nepochyboval.

Zadíval se na odrazy našich těl na hladině bazénu. Vypadal utrápeně. Hněv už z něj vyprchal, ale místo toho se začal utápět v depresi, což mě trápilo úplně stejně. „Máma je dobrá bojovnice. Vždycky jsem chtěl být jako ona.“

„Jsi jako ona.“

„Praví bojovníci neobětují svůj cíl kvůli lásce.“

„Pokud tím cílem není láska, nestojí za žádnou oběť.“

Lucas se na mě smutně usmál. „Ty mi za oběť stojíš, já to vím. I když jsi udělala chybu. Protože bůh ví, že já je dělám taky.“

Chtěla jsem ho obejmout, ale vycítila jsem, že teď na to není ten správný okamžik. Lucas se potřeboval vypovídat.

„Celý život jsem byl u Černého kříže. Vždycky jsem věděl, co jsem a jaký je můj úděl. Věděl jsem, že budu celý život lovcem. Ale teď je po všem,“ pokračoval.

„Vím, jak ti je,“ řekla jsem. „Vždycky jsem si myslela, že ze mě bude upírka. Teď nevím, co mě čeká, a to mě – děsí.“

Lucas mě vzal za ruku. „Dokud máme jeden druhého,“ prohlásil, „tak to stojí za to.“

„Já vím. Ale stejně se ptám – Lucasi, co se z nás stane?“

„To netuším,“ přiznal.

Pevně jsem ho objala. Potřebovali jsme víc než lásku. Potřebovali jsme sílu a víru.

 

Několik následujících dnů proběhlo víceméně pohodově. Lucas se sice ještě chvíli trápil kvůli své matce, ale už jsme se nehádali. Dívali jsme se na televizi a procházeli se po památkách. Jednoho dne jsme se rozdělili, abych se mohla porozhlédnout, jestli někde nehledají číšnici, a Lucas se poptával po místě v autodílně. Kupodivu jsme oba sehnali práci, kde jsme mohli začít hned po svátcích, takže nám spadl kámen ze srdce.

Všechny noci jsme trávili spolu v hotelovém pokoji.

Do té doby jsem nechápala, jak je možné toužit po někom čím dál tím víc. Přestala jsem se stydět a pochybovat o sobě. Lucas mě znal lépe než kdokoli na světě a já jsem se s ním cítila naprosto v bezpečí. Vždycky jsem se k němu potom přitulila a upadla do bezesného spánku.

Ale pak přišla noc ze čtvrtého na pátý červenec. Možná to způsobil ohňostroj nebo moc cukrové vaty, ale tu noc se mi zdál velmi živý sen.

„Jsem přímo tady,“ řekl přízrak.

Stála přede mnou a vypadala jako normální člověk. Přesto však nebyla živá a já jsem cítila, jak ze mě vysává mé tělesné teplo. Nedělala to schválně - prostě to patřilo k její přirozenosti.

„Kde to jsme?“ Rozhlédla jsem se, ale nic jsem neviděla, protože panovala naprostá tma.

„Podívej,“ řekla místo odpovědi.

Uviděla jsem daleko pod námi zem a uvědomila si, že se vznášíme na noční obloze. Jako hvězdy, napadlo mě a na okamžik mě zaplavil pocit štěstí.

Pak jsem v dálce na zemi pod sebou rozpoznala dvě osoby. Lucas, následován Balthazarem, kráčel s hlavou svěšenou ke stromu, který se v hrozivých poryvech větru kymácel ze strany na stranu.

„Co to dělají?“ zeptala jsem se.

„Sdílejí svůj úděl.“

„Chci to vidět.“

„Ne,“ řekl přízrak. „Nechtěj. Věř mi.“

Vítr začal foukat ještě silněji než předtím a její modrobílé šaty se prudce rozvlnily. „Proč si nepřeješ, abych to viděla?“

„Tak se podívej, když chceš.“ Smutně se usmála. „Ale budeš toho litovat.“

Musím se podívat – ne, nemůžu – vzbuď se, vzbuď se!

Posadila jsem se na posteli a těžce oddychovala. Srdce mi bilo jako o závod. Proč mě ten sen tak vyděsil?

 

Pátého července nám Vic zavolal, že už jsou s rodiči na letišti, a tak jsme se odhlásili z hotelu. Cesta autobusem k jeho domu trvala docela dlouho, a navíc jsme ještě od zastávky museli jít kus pěšky, ale všechno nám vynahradil pohled, který se nám naskytl, když jsme zadali bezpečnostní kód od vinného sklepa.

„Páni,“ prohlásil Lucas, když naše oči přivykly šeru. „Je to fakt obrovské.“

Sklep zabíral celou spodní část ohromného domu. Zdálo se, že ještě předtím, než z toho udělali vinný sklep, tenhle prostor sloužil jako obytná část, protože byl rozdělen do menších místností. Vic tvrdil, že jeho dědeček byl daleko vášnivější sběratel vína než jeho otec, a napadlo mě, kolik tady asi tehdy bývalo uskladněno láhví. Stará dubová podlaha tu očividně zažila už mnoho generací.

Když jsme vešli dovnitř, uviděli jsme rozsvícenou lampičku, která osvětlovala malý poklad: deky, prostěradla a povlečení, v igelitu zabalenou matraci, jednoduchou rozkládací postel s kovovým rámem, malý dřevěný stolek a židle, modrobílé talíře a hrnečky, vánoční žárovičky, mikrovlnku, malou ledničku, která už byla zapnutá, nějaké knížky a DVD, starou televizi s DVD přehrávačem a dokonce i perský koberec, který stál sbalený v rohu.

Vzala jsem ze stolu vzkaz a přečetla ho nahlas: „Ahoj. Přinesli jsme vám sem s Ranulfem z podkroví věci, který by se vám mohly hodit. Televize nechytá žádný signál, ale můžete aspoň koukat na DVD. V ledničce je nějaký pití a ovoce a Ranulf tam Biance nechal pár litrů krve. Doufám, že to pomůže. Vrátíme se v půlce srpna. Nedělejte nic, co bych nedělal já. Mějte se, Vic.“

Lucas si založil ruce na prsou. „Co by Vic nedělal?“

„Nenudil by se,“ řekla jsem s úsměvem.

Začali jsme si stavět provizorní „byteček.“ Stolek, na který jsme dali lampu, a židle tvořily jídelní kout. Na zem jsme položili koberec a Lucas navzdory mým obavám vylezl na police s vínem a rozvěsil po nich vánoční žárovičky, které byly všechny bílé, ale díky láhvím vína mělo jejich světlo zlatavý nádech. Matrace byla samonafukovací a přesně pasovala na postel. S radostí jsem ji povlékla bílými krajkovými prostěradly a navršila na ni deky, které nás měly chránit před chladem. Stěny byly vymalovány tmavě zelenou barvou, takže když jsme skončili, měla jsem pocit, že máme ten nejkrásnější byt v celé Philadelphii. Komu by pak vadily láhve v policích u stěn?

Zdálo se, že se nám začíná dařit. Naši přátelé nám pomohli a navíc jsme si s Lucasem oba našli práci, což znamenalo, že budeme moct splatit své dluhy. Unikli jsme Bethanyové i Černému kříži. Jediný přízrak, který se nacházel v naší blízkosti, byl buďto mírumilovný, nebo se raději držel dál od obsidiánu. Nemohla jsem uvěřit, jaké máme štěstí. Dvakrát na mě však padl smutek. Poprvé, když jsme s Lucasem večeřeli pizzu z nedalekého bistra. Lucas ji přinesl domů a jedli jsme ji na „novém“ nádobí. Zatímco jsem přemýšlela, jak ho umyju, vzpomněla jsem si, jak výborná jídla mi vařila máma. Uvažovala jsem, jak dělala ten citrónový koláč. Nemusel se péct a v tak horký den by chutnal obzvláště dobře.

Pak jsem si uvědomila, že se jí na to nemůžu zeptat. Taky mě napadlo, jak je možné, že je tak dobrá kuchařka, když upíři nemají vyvinuté chuťové buňky, rozhodně ne tak jako lidé. Muselo pro ni být těžké mi vařit.

Brzy jim napíšu, slíbila jsem si v duchu. Možná poslu vzkaz po Vicovi a on jim řekne, že ho ode mě dostal e-mailem. Alespoň budou vědět, že jsem v pořádku.

Podruhé mě přepadl splín večer, když jsme si prohlíželi DVD. Stěny byly holé, a tak mě napadlo, že bychom na ně mohli něco pověsit – ne nic velkého, abychom je nepoškodili, ale jen nějakou malou kresbu.

Tím pádem jsem si vzpomněla na Raqueliny bláznivé koláže, které tak ráda dělávala. Vždycky mi je ukazovala s takovou hrdostí. Teď mě nenáviděla natolik, že mě prozradila lidem, kteří mě chtěli zabít.

Měla jsem se na ni hněvat, ale cítila jsem spíš bolest. Věděla jsem, že tahle rána se nikdy úplně nezacelí. „Bianco.“ Lucas se mračil. „Něco tě trápí?“

„Raquel.“

„Přísahám bohu, že jestli se mi někdy dostane do rukou –“

„Tak jí nic neuděláš,“ dokončila jsem větu místo něho. Pak jsem se kousla do rtu, abych se nerozplakala. Raquel si o mně mohla myslet, co chtěla. Já jsem ji měla navzdory všemu pořád ráda.

 

Takže všechno vypadalo skvěle – ale jen do dalšího dne, kdy jsme šli poprvé do práce. Nikdy předtím jsem nepracovala, dokonce jsem ani nehlídala děti, protože mí rodiče tvrdili, že děti si všímají i věcí, které dospělým unikají, a tak se jim upíři většinou vyhýbali.

To znamenalo, že jsem neměla ponětí, jak dokáže být práce otravná.

„Stůl číslo osm ještě nedostal pití!“ křikl na mě Reggie, můj takzvaný nadřízený v bistru s hamburgery, který byl jen o čtyři roky starší než já. Tvářil se stejně nafoukaně jako většina upírů v Evernightu, ale rozhodně na to neměl. Jen mu na košili visela cedulka s nápisem MANAŽER. „Co se děje, Bianco?“

„Už jdu!“ Pivo, kola a co ještě? Vytáhla jsem ze zástěry poznámkový blok; obojí už jsem měla umazané od dresinku. Po ranním zácviku, který trval pouhopouhou hodinku, mě už poslali obsluhovat v polední špičce. Rychle jsem do plastových kelímků hodila led a natočila pití.

Osazenstvo stolu číslo osm dostalo své nápoje, ale nezdálo se, že by byli spokojení. Chtěli vědět, proč jsem jim ještě nepřinesla hamburgery se slaninou. Doufala jsem, že myslím ty samé, co oni, protože měly názvy podle westernového ducha celého podniku. Na stěnách visely plakáty ze starých westernů a já jsem musela mít na sobě kostkovanou košili a na krku zdobenou šňůrku.

Běžela jsem zpátky do kuchyně. „Potřebuju hamburgery se slaninou pro osmičku!“ vykřikla jsem.

„Promiň,“ řekl další starší číšník, který zrovna odcházel s tácem plným hamburgerů pro svůj vlastní stůl. „Kdo si nepospíší, má smůlu.“

„Ale –“

„Bianco!“ vykřikl Reggie. „Na dvanáctce ještě není prostřeno! Musíš prostřít hned, co jim rozdáš jídelní lístky, jasný?“

„Dobře, dobře.“

Lítala jsem dokola sem a tam. Bolely mě nohy a ruce jsem měla pořád ulepené. Reggie na mě neustále křičel a zákazníci se na mě mračili, protože jsem jim to opravdu strašné jídlo nedonesla včas. Připadala jsem si jako v pekle, jestli se teda v pekle podávají hranolky se sýrem.

Totiž, pardon. „Sýrové kovboje.“

Když odezněla doba oběda, pospíchala jsem k salátovému baru, protože každý z nás měl kromě obsluhování hostů i jiné povinnosti. Já jsem ten den musela dohlédnout na zásoby surovin, ze kterých se dělaly saláty: dresinky krutony, rajčata a tak dále. Zjistila jsem, že skoro všechny nádoby jsou prázdné a že mi doplnění zásob bude trvat nejméně deset minut.

„Ten první den se ti zatím moc nevydařil,“ zafuněl mi Reggie do ucha, jako kdybych to potřebovala slyšet. Nevěnovala jsem mu pozornost a spěchala do kuchyně nakrájet rajčata.

Jedno jsem popadla, vzala do ruky nůž a rychle začala krájet. „Au,“ zaskučela jsem, protože jsem se řízla do prstu.

„Nesmíš krvácet na jídlo!“ řekla další číšnice. Odvedla mě ke dřezu a pustila mi na ruku studenou vodu. „Tak znějí hygienické předpisy.“

„Jsem nešika,“ pronesla jsem.

„První den je vždycky těžký,“ chlácholila mě. „Až to budeš dělat několik let jako já, zvládneš to raz dva.“

Z představy, že tu strávím dva roky, se mi udělalo špatně. Napadlo mě, že si musím najít nějakou jinou práci.

Pak jsem si uvědomila, že jenom z toho se mi hlava nezatočila. Bylo mi opravdu zle.

„Asi omdlím,“ řekla jsem.

„Neblázni. Ta rána není tak hluboká.“

„To není tím říznutím.“

„Bianco, jsi –“

Najednou se mi zatmělo před očima, a přestože jsem měla pocit, že to trvá jen vteřinu, jako bych jen na okamžik zavřela oči, když jsem se probudila, ležela jsem na podlaze. Bolela mě záda a došlo mi, že jsem si je musela narazit, když jsem padala.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě servírka. Na řezné ráně mi držela ubrousek. Okolo mě stálo několik dalších číšníků a kuchařů, kteří rázem zapomněli na všechen shon.

„Nevím.“

„Nebudeš zvracet, že ne?“ otázal se Reggie. Když jsem zavrtěla hlavou, zeptal se mě: „Utrpěla jsi pracovní úraz, který vyžaduje záznam?“

Povzdychla jsem si. „Chci jít domů.“

Reggie pevně semkl rty, ale pak mu asi došlo, že bych ho mohla zažalovat, kdyby mě vyhodil za to, že se mi udělalo špatně, a pustil mě.

Hlava se mi motala ještě na autobusové zastávce a celou cestu domů. V kapse jsem měla pár mincí, které jsem dostala jako spropitné. Kdyby mi nebylo tak špatně, tak by mě deprimovalo, že se tam musím následující den vrátit.

Místo toho jsem se snažila nemyslet vůbec na nic.

Nechtěla jsem myslet na to, že stejně zle se mi udělalo i ten den, kdy jsme s Lucasem uklízeli zničený tunel Černého kříže, a že jsem se z toho dostala až za pár dní.

Nebo že poslední dobou má touha po krvi – která od té doby, co jsem kousla Lucase, rostla každým dnem – náhle skoro zmizela.

„Nevyšiluj,“ nařídila jsem sama sobě. Určitě nejsem těhotná nebo něco takového. Dávali jsme si pozor, a navíc tohle začalo ještě předtím, než jsme se s Lucasem poprvé milovali. Ne, těhotenství jsem se opravdu nebála.

Přesto jsem věděla, že se se mnou něco děje. Něco se mělo změnit.